Kontakt Úvod Obsazení Diskografie Chris TV termíny Fotogalerie Link Turné Zajímavosti
Fanklub Akce Akordy Překlady Dvd VAŠE NÁZORY Re-union Film Guestbook Něco o mně
 
Vaše názory - 2010
Vaše názory, komentáře a připomínky budou uveřejněny zde
Pište na   info@smokie-cz.com větší soubory obsahující např. fota posílejte na smokie-cz@seznam.cz
Vaše názory 2015  2014  2013 2012  2011 2009, 2008, 2007, 2006, 2005, 2004

 

17. 6. 2010

Smokie - Výrava

11. 6. 2010

autor Petr Cedrych

Vydařená Výrava

    12.6.2010 vystoupila skupina Smokie  opět v České republice. Místem konání koncertu byla Výrava nedaleko Hradce Králové. Velmi podrobnou reportáž již na stránkách prezentovala Karolina, takže já bych chtěl jen doplnit několik dalších postřehů a informací. Pro některé členy fanklubu vše již začalo den předem, tedy 11.6. na pražském ruzyňském letišti. To postupně přilétali jednotliví členové skupiny a my jsme měli tu čest se o ně postarat. Zázemím se stal útulný salonek restaurace hned naproti terminálu 1. Sem jsme nejprve zavedli Martina Bullarda, který dorazil jako první. Zpoždění druhého letadla z Leedsu, kterým letěli Terry Uttley a Mike Craft nám umožnilo dlouhé povídání s Martinem. Ten nám ukázal i některé soukromé fotky, pohovořil o svém bydlišti a též své rodině. Nastínil nám též některé další jeho životní plány. Pak již dorazili Terry a Mike. Během čekání na posledního  Stevea Pinnela jsme hovořili hlavně s Terrym. Ten nám hlavně poskytl informace ohledně nového alba Smokie, které by mělo vyjít v srpnu tohoto roku. O plánovaných nahrávkách by se asi nemělo hovořit před jejich vydáním, ale drobný náčrt asi  neuškodí. Dle informací od Terryho by mělo album obsahovat více jak 10skladeb, nejméně ve dvou nahradí na pozici solového zpěváka Mika Crafta Terry Uttley a dokonce i Mick McConnell.  Zejména skladba, kterou má zpívat Mick McConnell ,je dle Terryho srdeční záležitost a on údajně již dlouho neslyšel píseň, která by na něj tak zapůsobila. Terry nám dokonce pustil část nahrávky, která vypadala velmi zajímavě. Byli jsme tudíž jedni z prvních, kterým bylo umožněno nasát atmosféru nového alba. Nyní ještě proběhnou poslední mixy, pak již album vyjde- nejdříve v Dánsku, pak i v dalších zemích Evropy. Krátce po 22.hodině dorazil Steve Pinnell, kapelu si převzal Petr Císařovský a vyrazilo se směrem na Hradec Králové. Tato část probíhala již bez účasti Romana Duška, který se dalšího programu bohužel nezúčastnil.Dopolední a odpolední zážitky již popsala Karolina, takže je již nemusím znovu popisovat. Dovolím si však několik postřehů z vlastního koncertu. Předskokana dělala kapela Turbo. Musím uznat,že členům kapely se podařilo skvěle nažhavit obecenstvo před vystoupením Smokie. Závěrečná plejáda osvědčených hitů posluchače dostala a Turbo se dočkalo zasloužených ovací. A pak nastoupili Smokie. Již od prvních tónů bylo jasné, že členové kapely jsou ve skvělé náladě a chtějí si koncert užít. Terry řádil na podiu jak dvacetiletý mladík, dokonce i Martin Bullard se u svých kláves nezvykle odvázal. Mick McConnell předváděl vynikající sóla, Mike Craft zase předvedl suverénní pěvecký výkon. A též atmosféra v hledišti byla vynikající- bylo úplně narváno, publikum perfektně s kapelou spolupracovalo, což při závěrečné děkovačce ocenil bubeník Steve Pinnell.Ze všech koncertů Smokie, které jsem měl možnost navštívit, byl tento jedním z nejvydařenějších.

   Po koncertu jsme vyrazili zpět do hotelu. Ještě jsme vše probrali u baru, kam zavítali také Terry a Mike a též technici kapely. Pak krátký spánek a druhý den kolem desáté hodiny rozloučení se Smokie. Ti odjížděli na další koncert do Čkyně, pak na pár dní domů a dále na štaci do Dánska. Navzájem jsme si popřáli mnoho štěstí a též přání zase se někdy setkat. Doufejme, že to nebude trvat příliš dlouho. A tak ještě jednou: Big Díky Terry, Steeve,Mikeu, Martine a Micku a brzy zase Na shledanou.

 

 

15. 6. 2010

Smokie - Výrava

11. 6. 2010

autor Karolinka

Čtvrtek, 10. června

Zdálo by se, že po účasti na turné na Slovensku už nemůže přijít nic lepšího, ale někdo tam nahoře mě má rád a já jsem za to samozřejmě velmi vděčná, protože na tyto tři červnové dny nikdy nezapomenu!

Začalo to 10. června v šest večer na letišti. Byli jsme pověřeni, nebo možná lépe – bylo nám dovoleno, postarat se o Smokie při příletu, protože měli přeletět v rozpětí přibližně tří hodin, které museli strávit na letišti dokud se „nezkompletují“. Nejdelší pobyt na tomto poměrně nehostinném místě čekal Martina, který přiletěl přesně v nahlášený čas jako první, zatímco Steve měl dorazit poslední až v devět. Neměla jsem ponětí, jak se nám je podaří zabavit, ale protože jsme byli čtyři – Jana, já, Petr a Roman – byla naděje, že nám snad vhodná témata hned tak nedojdou.

 Měla jsem sice výslovně zakázáno se o cokoliv starat, s tím, že instrukce zněla nedělat nic a čekat co budou chtít dělat oni, ale protože jsem od přírody poněkud svéhlavá, zamluvila jsem pro jistotu místa pro osm lidí v jediné slušné restauraci v místě a domluvila se s vedoucím, že nic není jisté a že mu ještě dám vědět, jestli určitě přijdeme a jestli budeme jíst a on mi na oplátku slíbil, že nám připraví oddělené sezení, abychom měli soukromí.

Martin vyšel, ve tváři nepřítomný výraz. Očividně nikoho nečekal. Protože na naše mávání vůbec nereagoval, musela jsem se mu přímo postavit do cesty – nepřítomný výraz se začal pomalu měnit v podrážděný („…proč mi ta ženská leze do cesty?...), posléze ve velmi přemýšlivý („…odněkud ji znám…“) a pak mu v očích blesklo poznání a výraz se změnil ve velmi, VELMI překvapený až užaslý: „…tomu nevěřím… nikoho jsem nečekal…“. Bylo ale vidět, že má radost, což zase udělalo radost nám…

Přemístili jsme se do restaurace, kde už na nás čekali a postupně jsme tam pak „sáčkovali“ další, tak jak přilétali. Přílet Terryho a Mika byl trochu zpožděn. Terry vyšel a na rozdíl od Martina nás ihned identifikoval a už z dálky mrkal a usmíval se. Při zmínce o restauraci okamžitě bafnul kufr a vyrazil. Ani nechtěl čekat na Mika, protože v letadle seděli každý jinde a ani se neviděli. Jana ho tedy doprovodila a Mika jsme přivítali jen já a kluci. Mike se sice usmíval, ale nejdříve obezřetně propátral terén, jestli tam někde není ukrytý další člen FC s kamerou. Uklidněn nám pak podal ruce a my ho zdárně „přiřadili“ k těm dvěma.

Čas velmi rychle utíkal a my v té restauraci nakonec strávili všichni spolu přes čtyři hodiny a během té doby, jsme probrali kde co: nové album, psí mazlíčky, všechny naše děti, cestování, práci, manželství, jazykové odlišnosti a slangy. Martin vyndal notebook a ukazoval fotky z Grónska odkud se vrátili před týdnem a pak další a další. Terry mu stále napovídal: „ještě ukaž tohle“ a „ještě jak jsme byli…“ a „máš tam i…?“. „Tuhle fotku nemám…“, podivil se, „tak já ti jí pošlu…“, odpověděl Martin. „Jé, to máte na sobě kilty?“, rozesmála mě jedna fotka, „jaký klan?“. „Stewart“, řekl Martin a najel na další fotku, která byla „trochu lechtivá“ ale velmi směšná a pobavila nás všechny. Jestli jsem měla předtím strach, že nám dojdou témata, byl to strach zbytečný. Jak se tak při dobré zábavě stává, najednou bylo půl jedenácté a byl nejvyšší čas nasednout do aut a vydat se do Hradce Králové.

 

Pátek, 11. června

Den začal báječně. Ráno jsme se s Martinem u snídaně domluvili na procházce městem. Terry, Mike a Steve ještě spali.V deset jsme se měli sejít v hale, tak jsme tam s Janou a Petrem stepovali pro jistotu už o deset minut dříve. Před hotelem Martin řekl, že je fajn, že jdeme s ním, že ho aspoň povedeme. To bylo velmi vtipné, protože já bloudím úplně všude, což jsem mu taky hned řekla. Nakonec to dopadlo tak, že Martin co by zkušený horal vedl nás. Vyzbrojen kapesní buzolou, vytyčil trasu a vyrazili jsme. Do cesty nám vstoupila Bílá věž, a protože Martin nebyl proti se tam podívat, zdolali jsme asi 600 schodů a 71 metrů a otevřel se nám nádherný výhled na Hradec Králové. Tam ukázal na Labe a oznámil, že dál půjdeme podél řeky. Podívala jsem se tím směrem a vzhledem k její nekonečnosti, jsem se zeptala „A kam až? Ta končí v Baltu“. Nepamatuju si odpověď a taky mi to bylo dost jedno, protože času jsme měli habaděj a Martin měl naprosto jasno a nevypadal na to, že by se s ním dalo diskutovat. Po chvíli energií nabitý „highlander“ zavelel odchod a šlo se k řece. Úplně zplavené vedrem nás zpátky do hotelu přivedl přesně v poledne.

Odpoledne jsme strávili v chládku a u jídla a pití. Všichni ostatní taky. Až na Terryho a Micka. Ti se opalovali před hotelem. V plavkách, bez pokrývky hlavy, v ruce pivo. Pot se z nich lil. Petr, jinak doktor, se chytal za hlavu…“Ti si říkají o malér.“ Jana řekla, že vezmeme ven flašky s vodou a polejeme je. Tak jsme šly, (samozřejmě se jich zeptaly) a polily je. Skoro to zasyčelo, jak byli rozpálení.

V šest jsme s předstihem vyrazili na Výravu, abychom si „vykolíkovali“ místečko v první řadě. Byly tam mraky lidí, všude voněly klobásy a pivo teklo proudem. Bylo horko a zaplať Pánbůh nepršelo. Vzhledem ke zkušenosti z Třebíče jsem byla vybavena špunty do uší, takže jsem si tentokrát předkapelu Turbo i užila. A pak přišli Smokie… Hned od prvního okamžiku to bylo úžasné. Kluci byli odpočatí, v dobré náladě a sršeli energií. A publikum to náležitě oceňovalo. Myslím, že to byl jeden z nejlepších koncertů. Lidi tleskali, tančili, pískali a velmi hlučně se dožadovali přídavku.

 Do hotelu jsme se dostali až hluboko po půlnoci. Ti nejstatečnější se sešli dole v baru. Terry si všechno a všechny natáčel na mobil (nebo MP4?), Mike si stále ještě držel dobrou náladu, ale technici všichni vypadali velmi unaveně. Já to vzdala ve dvě, ale poslední prý odešli kolem čtvrté.

 

Sobota 12. června

            Ráno bylo opět velmi teplé, slunečné, ale už ne tak krásné, jako to minulé, protože nás čekalo loučení. Na snídani jsem se Martina zeptala, jestli neví, kdy (pokud vůbec) zase přijedou, ale netušil. Možná příští rok? „Schedule“ mají do prosince a čeká je toho ještě spousta. Nejnáročnější bude asi Austrálie. Posteskl si, že to bude samé cestování, pořád někde zavření – autobus, hala, hotel, autobus, hala, hotel… Koncert každý den a tisíce kilometrů. Toto ráno se na snídani dostavili i ostatní, čekala je totiž tří až čtyřhodinová cesta do Čkyně. Vernon měl velmi odevzdaný výraz. Všechno podle něj bylo normální, horko, cesta, čekání… Aspoň, že Casia udělala zkoušky… „Goodbye… today…?“, byl překvapen, že nejedeme s nimi dál.

            Loučení bylo srdceryvné, alespoň pro nás. My jsme tvrdohlavě opakovali „goodbye“, zatímco oni tvrdohlavě odpovídali „see you sometimes“. Ano, oni jsou zvyklí. My ne.

            Když to shrnu, byl to báječný rok – Smokie rok. Nikdy na to nezapomenu a nikdy nepřestanu být vděčná osudu, že jsem měla příležitost být u toho. Ať už se mi od teď přihodí cokoliv, chvíle strávené se Smokie mi nikdo nevezme a jsou důkazem, že v životě je možné opravdu všechno. Stačí jen opravdu chtít. A tak děkuji všem, kdo „byli při tom“ se mnou a doufám, že pravdu měli kluci a ne my, a že se zase někdy uvidíme.

 

            A samozřejmě opět a zas a specielně děkuji Petru Císařovskému, protože bez něho by se toto všechno vůbec nestalo.

            „See you soon, Martin, Terry, Mick, Steve, Mike, Vernon, Jason and Sean. And thank you for everything.“

 

Karolína

 

 

13. 6. 2010

Smokie - Čkyně

12. 6. 2010

autor Irena Vanišová

Smokie - Čkyně rocková pumpa 12 . 6 .


Se svojí kamarádkou, kterou jsem ukecala, aby se mnou jela na koncert
Smokie do Čkyně i přes značnou dálku a neznalost cesty jsme vyrazily již
v půl páté od Plzně, aby jsme měly časovou rezervu v případě bloudění.
Což se samozřejmě i stalo ( živá navigace někde udělala chybu - ztratily
jsme se ! ) . Po chvilce bloudění jsme konečně našly vytoužený cíl !
První předkapela Strahov nás nenadchla . Není náš styl a kapely, které
staví svůj repertoár na písničkách jiných nás neberou . Za to druhá
kapela Turbo slavila se svými vlastními skladbami velký úspěch a
nažhavili obecenstvo na Smokie . I počasí nám přálo . Při Strahovu sice
lehce zapršelo, při Turbu vítr rozehnal mraky a při Smokie by už bylo
jedno, jestli prší nebo ne, ale to se naštěstí nestalo . Po půl jedenácté
večer jsme se konečně dočkaly ! Koncert byl úžasný, kdo tam nebyl zaváhal.

 Nejen Terry , Mike i zbytek kapely byli super . Třešničkou na dortu
byl bubeník Steve. který se vyřádil, že jsem se v jednu chvíli bála, kdy mu
uklouznou nohy a sletí i s bubny dolů k Terrymu. Na Smokie jsem ztratila
nejen hlas. ale i jsem namohla ruku od tleskání, která se ještě po operaci
chudinka nevzpamatovala a při zpátečním řízení auta mě to náležitě dala
najevo, že má dost . Smokie prostě byli supr supr supr ! Kluci dík za
úžasný zážitek a zase někdy nashledanou, už se těším !

Irena
 

24. 5. 2010

Smokie - Třebíč

22. 5. 2010

autor Jan Fazekaš

 

Ještě pořád jsem v euforii z nádherného koncertu Smokie. Jel jsem na profesionály a skutečně jsem taky profesionály viděl. Ten kontakt s diváky během chvilky a celkový dojem je zážitek na celý život. Jako by byli posláni přímo od BOHA, aby rozdávali radost a pohodu lidem na celém světě a sbližovali je.

Zdraví Vás Jan Fazekaš

 
 
(c) 2003 - 2008 Ladislav Duspiva aaa

info@smokie-cz.com    smokie-cz@seznam.cz

 Poslední aktualizace  24.02.2015