Kontakt Úvod Obsazení Diskografie Chris TV termíny Fotogalerie Link Turné Zajímavosti
Fanklub Akce Akordy Překlady Dvd VAŠE NÁZORY Re-union Film Guestbook Něco o mně
 
Vaše názory - 2011
Vaše názory, komentáře a připomínky budou uveřejněny zde
Pište na   info@smokie-cz.com větší soubory obsahující např. fota posílejte na smokie-cz@seznam.cz
Vaše názory 2015  2014  2013 2012 2010 2009, 2008, 2007, 2006, 2005, 2004
 
 
27. 11. 2011

Koncert Smokie - Classic Rock Night 2011

Cottbus 18. 11. 2011

autor Karolina

Classic Rock Nights v Německu 18.-19.listopadu

Special thanks:
Before I start writing this report, I´d like to thank you, Martin. Thank you for everything you did for us in Cottbus and Zwickau. Thank you for your friendship, kindness and reliabilty. Thank you, that you are, I am proud to know you.

 

                                Tento výlet se rodil těžce a prakticky do poslední chvíle nebylo jasné kdo pojede, kdy se pojede a hlavně jak se pojede. A to už vůbec nemluvím o tom, že jsme neměli díky okolnostem zamluvené ani ubytování a ani lístky na koncert. Vše nakonec skončilo nad očekávání dobře, ale téměř výlučně díky Martinovi Bullardovi. Jeho zásluhou jsme nezůstali v noci na dlažbě a jeho zásluhou jsme se s Janou a Jožkou dostali i na koncert. Tedy koncerty. Oba.

                V Cottbusu jsme je přepadli až před zvukovou zkouškou před Stadthalle. Nejdřív jsme zaregistrovali Seana. Během vítání nás pozoroval zpovzdálí kdosi vypadající jako bodrý londýnský taxikář. Zaměřil se na Janu a zeptal se, jestli se náhodou neznají, což mu potvrdila. „Are you Alex?“, zeptala jsem se a bodrý taxikář přikyvoval a hrnul se s napřaženou paží k nám. Při tom svatém nadšení si ani neuvědomil, že mě ani Jožku vlastně vůbec nikdy neviděl a vítal nás jako staré známé.  A tak jsme se poznali s novým Smokie tour manažerem. Chvíli na to, jsme načapali Martina oknem a zaťukali, ale byl tak zaujat vybíráním jídla, že neslyšel. Za to nás slyšel (pravděpodobně) promotér, který stál vedle a ukázal ať jdeme dovnitř. Ale tam, když nás uviděl,  došlo k údivu – zřejmě čekal někoho jiného – a tak nás zase vyexpedovali na mráz. Po chvíli Martin vyšel a došlo na vítání. A na dotazy. A na přání. A na výměnu informací… A do toho přijel Terry…

                Přesně podle Martinových instrukcí jsme se v sedm hodin dostavili před halu a odvážně se vrhli vstříc řadě bodyguardů u vchodu. Nacvičila jsem si klopýtavou větu: „Wir haben hier unsere namen…eee…from Martin Bullard“. Bodyguard(ka) na mě zmateně koukala. „Do you speak English?“, zeptala jsem se, abychom se někam posunuli. Řekla, že ne, ale zřejmě se jí rozsvítilo, protože vzápětí se zeptala: „VIP?“ Já řekla, že ano a ona řekla: „Go.“ A bylo to.

                Tento koncert byl můj první, kde neměly zaznít pouze Smokie písničky, ale také jiné (doufala jsem, že i mě známé) od jiných kapel. Přiznávám bez mučení, že ze všech jmen jako Hello, Animals, Spencer Davis a Shock’o’lady mi bylo povědomé jen T-Rex, a to ještě jen proto, že s nimi kdysi hrál Alan Silson. Byla jsem zvědavá, chvílemi zděšená – to když jsem viděla jaké „existence“ lezou na pódium, ale ve výsledku velmi spokojená. Hodně hitů jsem skutečně poznávala, všechny byly krásné a píseň „What’s the Fashion“ od Shock’o’lady dokonce nemůžu dostat už třetí den z hlavy.

                Po koncertě jsme, opět přesně podle instrukcí, zůstali v sále. Ten se pomalu vylidňoval, ale najednou jsme zaznamenali šum a otáčející se hlavy. Přes sál se k nám blížil Martin a lovil z kapsy džín upocený papírek. Přišel k nám a upocený papírek mi podal. Byly tam všechny potřebné i zcela nepotřebné informace pro naši návštěvu Zwickau. Jana hbitě využila situace a požádala o foto. Celá akce se nakonec totálně zvrhla, takže kolem nás stál hlouček se zájmem přihlížejících bodyguardů, uvaděčů a návštěvníků, kteří si dokonce fotili nás, jak se my fotíme s Martinem. Ze zákulisí ho už přišli nahánět, že zbytek kapely už sedí nasáčkovaný v autě a čeká se jen na něj. Odcházeli jsme ze Stadthalle jako velmi populární osobnosti.

                Do hotelu ve Zwickau jsme dorazili po čtvrté. Ač měli na tuto hodinu v rozpisu zvukovou zkoušku, seděl Terry na baru a četl si. Chvíli po nás přišel Martin. Měl takovou radost, že nás vidí, že dal pusu i Jožkovi. Sranda. Za ním se přišel přivítat Mick, ale Jožkovi na rozdíl ode mne jen podal ruku a řekl, „tobě bez pusy“. „Why?“, zeptala jsem se majíc na mysli uvítání Martina, ale  Mick ohromeně vykulil oči, co to po něm chci za zvrhlosti. Postupně přišli všichni a všichni se s námi vítali, včetně Mika. Kromě Smokie se v baru objevili i členové ostatních kapel a němečtí fanoušci.

                Byli jsme zvědaví, jestli tady bude vstup také tak jednoduchý jako v Cottbusu. K našemu údivu byl. Přišli jsme dovnitř a okamžitě k nám vystartoval mladý poněkud avantgardní bodyguard a ptal se na lístky. Ale stačilo říct jen: „Wir haben…“. „Vy jste ti Češi?“, identifikoval nás rychle. Když jsme to odsouhlasili, zeptal se nás na jména a okamžitě nás vpustil. Neuvěřitelné. Hala byla narvaná, první řada beznadějně obsazená, ale Němci se vcelku nenuceně pohybovali po prostoru, tancovali, popíjeli pivo a chovali se přátelsky, takže v deset jsme už dle očekávání stáli na svých obvyklých místech v první řadě.

                Odjezd z Zwikau byl naplánován na sedmou ráno. Takže bez snídaně - zato s balíčky na cestu. Bylo zábavné sledovat, jak studují, co balíčky obsahují. Vypadali jako děti před výletem. Na rozloučenou nám ještě stihli říct, že se možná opět uvidíme v Čechách, že se o tom jedná. Terry tuto informaci sděloval nadšeně a osahávajíc si kapsy litoval, že města si nepamatuje, že je má v mobilu („A kde mám sakra ten mobil?“) Martin tentokrát vážně upozorňoval na to, že stále není nic potvrzené, ale pokud bude, dá se očekávat, že to bude víc než jeden koncert. Nejdřív jsem se dívala z jednoho na druhého dost skepticky, ale pak mě přesvědčili. No tak doufám, že tentokrát to vyjde. Bylo by to krásné.

Karolína

 

 

27. 11. 2011

Koncert Smokie - Classic Rock Night 2011

Cottbus 18. 11. 2011

autor Jožko

18.-19 November 2011

(COTTBUS, ZWICKAU)

                        Láska k hudbe sprevádza môj život už od môjho útlého veku. Hudba v spojení so 70.-rokmi minulého storočia ovlivnila môj hudobný vkus a stala sa neodeliteľnou súčasťou môjho každodenného života. Jeden z krásných momentov, o ktoré by som sa rád s Vami podelil a ktoré sa vkradli do pamäti mojích myšlienok, na ktoré rád spomínám je nedávná návšteva hudobného minifestivalu ,,rockových dinosaurov˝, ktorá sa konala v nemeckom meste Cottbus a Zwickau.

Hlavnými protagonistami festivalu boli skupiny, ktoré už po niekoľko desaťročí brázdia hudobným svetom a každá z nich určitým spôsobom prispela k hudobnému vývoju vo svojej dobe. Hudobný festival hostil skupiny HELLO, T-REX, ANIMALS & FRIENDS a hlavnou hviezdou večera bola moja láska, slabosť, či už nekonečná závislosť, nám všetkým dobre známa skupina SMOKIE.

Príjemné načasovanie a hlavne vkusná kombinácia skupín a ich jednotlivých  skladieb  dalo návštevníkom festivalu dar vo forme krásne stráveného zážitku, nevynímajíc mojej osoby.  Stojác v hľadisku, vnorený v tranze hudby ktorá doslova hýbala davom publika, človeku plynul v tom momente život tak krásne, že si ani neuvedomil  rychlosť plynúceho sa času, čo platilo počas oboch dní. Tóny a melódie skladieb ako napríklad Metal Guru, Children of the revolution, Hot Love skupiny T- REX, či rockovo naladenými skladbami House of Rising Sun alebo Gimme Some Loving zneli tak príjemne krásne a  chytľavo, že dostala do varu snaď každého návštevníka tohto festivalu.

 

Napriek mojím neskrývajúcim sympatiám k SMOKIE, ktorej ani teraz nemôžem nič vytknúť nemôžem jednoznačne povedať, kto ma najviac uchvátil počas oboch večerov. Človek videl určité veci po prvý krát a vnímal veci úplne iným pohľadom. Príjemné sympatie u mňa osobne zožal spevák Steve Alice ktorý odspieval za zoskúpenie SPENCER DAVIES hudobne doprevádzaný skupinou ANIMALS & FRIENDS ako zvláštný hosť festivalu. Napriek viditeľnému zdravotnému handicapu, zožal obrovský úspech!

 Jednoznačne sa dá konštatovať, že šlo o veľmi úspešnú akciu, o ktorú bol zo strany divákov veľmi slušný záujem, hlavne počas druhého večera v Zwickau, kde mestská hala doslova praskala vo švíkoch. Skupina Smokie sa po určitej odmlke opäť objavila na nemeckom pódiu, za čo sa jej nemecké publikum vrelo odvďačilo.

Som rád, že som sa mohol zúčastniť tejto plánovanej akcie, ktorá sa nerodila zrovna ľahko, o to viac mi v pamäti utkveli momenty, na ktoré nezabudnem. Veľké podiel na mnoho veciach, ktoré som prežil spoločne s dvoma dobrými kamarátkami má na svedomí Martin Bullard.

Ano, tento sympatický muž, s ktorým sa dá baviť otvorene snáď o všetkom, pootvoril ďaľšie dvierka k hlbšiemu poznaniu legendy SMOKIE, kde neustále nachádzam nové informácie, či už z histórie, alebo súčasnosti. Skalný fanúšik akéhokoľvek zoskúpenia, či už jedinca určite chápe moje pocity a ocení túto možnosť. Nevysýchajúcou studňou v tomto smere je Terry Uttley, ktorý mi tentokrát prezradil určité inovácie v hudobných technológiach, ktoré začali ako skupina aplikovať zrovna v nedávnom  období, kde výdatne pomáha Vernonov následovník Sean Greenaway. Nielen týto dvaja spomínaný, ale všetci ostatní členovia vrátane realizačného týmu sú veľmi otvorený, nevynímajíc novým tour manažerom Alexom Herrisom , ktorý na mňa veľmi príjemne zapôsobil.

 Záver dobrý, všetko dobré, aspoň tak sa hovorí a v tomto prípade to platí dvojnásobne.

Rád by som  poďakoval všetkým zúčastneným, nielen promotérovi, či už návštevníkom, ale  hlavne Vám dvom drahá ,, sweet Caroline and Jane” :-) , za všetko, za prípravu, podporu a dobrú náladu za celú tú dobu. Veľká vďaka Vám SMOKIE, Za vašu existenciu a otvorenosť ktorú nám neustále dávate.

 

Teším sa opäť na Vás všetkých znova na neakej potencionálnej akcii, možno už onedlho a to v Českej Republike, ale nepredbiehajme. :-) 

 

 

27. 11. 2011

Koncert Smokie - Classic Rock Night 2011

Cottbus 18. 11. 2011

autor Jana Čermáková

Německo 18.-19.11.2011

 

Je fakt, že byly problémy do úplného odjezdu, stále se děly jobovky takže co  pak-bylo zcela otevřené. S trochou štěstí jsme nakonec vycestovali. Jak píše Karol, tentokrát si Martin Bullard vyměnil roli s Terrym a převzal nás do své péče s ochotou sobě vlastní. Info o příjezdu na zkoušku bylo různé,tak jsme čekali před halou,kde s námi začal konverzovat némecký fanoušek Michael - zná naše stránky. Pak se objevil Sean a nastalo vítání -z auta vylezl někdo mi povědomý s širokým ůsměvem a že jsme se dlouho neviděli  -nový tour manager Alex. Kdysi totiž se Smokie spolupracoval. Sean nám řekl,  že kluci dojedou asi za hoďku, tak jsme šli na tu dobu se ohřát do našeho hotelu vedle, vzali jsmes  sebou i Michaela.

 Přišel Martin, domluvili jsme se na večer, Martin naprosto skvělý a dojel Terry. Ochranka byla skvělá, absolutně bez problémů a s úsměvem. Než se otevřely dveře do sálu, vyfotili jsme pár plakátů s Chrisem Normanem, který tam byl před týdnem a Smokie a pak honem do první řady.

Koncert s T-Rex a dalšimi kapelami byl moc dobrý. Stálo to za to -spousta hitů. Jožko nám málem ohluchl,což ho vyděsilo ale uklidnily jsme jej, že to přejde. Po koncertu jsme si sedli a za moment přišel Martin a zamával papírkem s programem na zítřek, včetně telefonu na řidiče jejich autobusu. Trochu jsme fotili, nás zas fotili ostatní, co tam ještě zbyli. Martina museli popohna t do auta, čekalo se jen na něj. My přešli do hotelu i s fanouškem Michaelem, dali si pivko a prokecali se takřka do dvou hodin.

Do Zwickau na hotel už všichni dorazili před námi, Terry na zkoušku nejel. Po osvěžen í jsme se vrátili na bar, kde se objevila Gabi s kamoškou s Freibergu, tak začala smršť otázek a odpovědí... Terry přidal do zábavyjsvůj všestranný mobil, tak zase legrace -ruzná videa s tanečky členů Smokie v lidovém duchu typu... ejchuchu...atd. Nádhera… Seanovi jsme kolektivně popřáli k čerstvé holčičce Molly narozené před měsícem, štastný tatínek se pochlubil i s fotkami. Jen to spaní,  že je ošidné...na to Terry, že on spával jako dudek... no,když nemusel kojit... Na halu jsme tím pádem dorazili už po začátku a bylo lidí jako much. Vstup opět bez problémů. Jen k té první řadě to šlo hůř, ale díky taktice a ochotě usměvavých stojících to dopadlo dobře, hoši nás našli na stejných místech. Terry tentokrát připíjel červeným z Valic a chutnalo. Mike nam poděkoval za tanec  i zpěv. Při děkovačce Terrymu odhopsal ušní špunt z podia mezi bedny, tak se hledalo s baterečkou - našel se .Pak nám na baru vykládal,  jak je neustále honí a hledá a vozí v kufru kilo náhradních, spoustu už mu jich takhle odskákalo do neznáma. Odjížděli ráno v sedm, moc brzy,  ale i tak jsmese  já i Karol šly rozloučit, což ocenili. Ojezd měl ale něco zpoždění, čekalo se na Terryho - ten se svým tempem sprchoval a holil, ač jej Sean honil mobilem. V klidu přišel dolů, jako by se nechumelilo. Za oboustranného mávání odjeli směr BERLÍN. Později odjížděli jiným autem Mick a Alex. Nakonec jsme vyrazili také-směr Klínovec -kde nás čekala děsná mlha, ale jen na české straně. Co nejrychleji do Prahy a já s Jožkou v poklusu na nádraží, kde bivakovalo milion lidí Vyprodané místenky, plné vlaky - tak čekání, ale nakonec přece jen doma.

MY BIG BIG THANKS to Martin Bullard, Terry, Mike, Mick, Steve, Alex and SEAN!!!!!!!! A Jožkovi za post řidiče -dojeli jsme bezpečně. Také Karin za auto a starosti s tím spojené. A za pěkné a veselé chvíle. MERRY CHRISTMAS TO YOU AND HAPPY NEW YEAR!!!!!  

   Jana

 

 

14. 8. 2011

Vystoupení Chrise Normana - festival Červeník (SK)

6. 8. 2011

autor Jožko

HUDOBNÝ FESTIVAL ČERVENÍK  6.8. 2011

Počas tohtoročných letných prázdnin a dovoleniek prebieha nespočetné množstvo hudobných festivalov či už Čechách, alebo na Slovensku. Po dlhšiej odmlke sa na našich pódiách objavil bývalý spoluzakladateľ glam rockovej legendy Smokie, a jej bývalý frontman Chris Norman, ktorý bol ústrednou postavou tohtoročného 46. ročníka hudobného festivalu, ktorý sa konal v slovenskom Červeníku.

Malá, nenápadná obec piešťanského okresu už po niekoľko desaťročí poriada slávnosti leta spojené s hudobnou produkciou či už z domácej, alebo zahraničnej tvorby. Kvalitu hudobnej produkcie potvrdzuje fakt, že festival v minulosti hostil mnoho vynikajúcich skupín či hudobníkov svetovej populárnej hudby, doplnené z hudobnej branže slovenského, či českého trhu. Množstvo stánkov, obohatené o rôzne pochutiny, či už miestne špeciality skombinované spríjemným slnečným počasím spríjemnilo celkový dojem z osláv. Tak ako po niekoľko ročníkov späť, aj tentokrát hlavným organizátorom hudobného festivalu bola agentúra DUNA, ktorá zastrešuje viacero hudobných festivalov na Slovensku. Spomenutej agentúre by som  rád poďakoval za dobre odvedenú prácu počas tohtoročného festivalu a hlavne za to, že doviezla Chrisa Normana na Slovensko.

Jediné možné drobné negativum je pohľad návštevníka festivalu na bezpečnostnostnú agentúru, ktorá v niektorých prípadoch reagovala až moc striktne. Podľa môjho názoru bol tento festival ako oslava niečoho, mala by vládnuť uvolnenejšia atmosféra a na isté veci, ako fotografovanie sa mohlo prizerať trochu inak, alebo v tomto smere dať  pevné pravidlá,  každopádne bezpečnostná agentúra postupovala zákonnou cestou. Udivujúci je len fakt, že zákaz platil iba počas vystúpenia headlinera festivalu. Mne osobne tieto veci neprekážali, o to viac som si  vychutnal skvelú atmosféru koncertu. Množstvo kvalitných fotografií či už z pódií, alebo publika zabezpečila agentúra profesionálnymi fotografmi, je možné zhliadnúť prostredníctvom webových sietí festivalu, či už sociálnych sietí.

Ale späť k hlavnej téme a tou je bezpochyby hlavná hviezda festivalu. Po dlhšiej návštevnej odmlke koncertov Chrisa Normana som bol moc zvedavý na jeho vystúpenie. V porovnaní s minulosťou došlo k určitým zmenám, či premenám v jeho vystúpeniach, reflektujúc vnútorné, či vonkajšie vplyvy hudobného trhu. Určité veci ma ako fanúšika potešili, niektoré zas sklamali.

Podľa môjho názoru došlo k celkovém zmene hudobného prejavu zo strany Chrisa Normana. Pravdepodobnou  príčinou je pomerne veľká obmena playlistu prekombinovaná osvedčenými starými hitmi skoršieho obdobia hudobnej kariéry.

V skladbách dominujú rýchle skladby rockového nádychu. Veľky priestor je venovaný skladbám z posledného albumu The Timetraveller kde si publikum mohlo naplno vychutnať coververzie soft skladieb BE MY BABE, alebo CHASING CARS  až po rýchle MORNIG DEW, alebo GET IT ON,  ktoré v kombinácii s Chrisovým hlasom znejú veľmi zaujmavo až chytľavo. V tomto smere sa rozchádzam s názorom niektorých mojích priateľov na posledné Normanove album The Timetraveller, ktorý skôr vyznávajú soft verziu prejavu a skladieb Normanovho bohatého hudobného repertoáru.

Veľkým sklamaním je zmena na poste sólového gitaristu. Gitarový virtuóz Geoff Carline, ktorý dlhé roky hrával v Chrisovom bande a na ktorého boli skalný fanúšikovia zvyknutý, je bohužiaľ preč. Takzvaná pomyselná ,,laťka‘‘ je nastavená tak vysoko, že nový sólový gitarista Axel Heilhecker odohrajúc svoju premiéru je pre mňa ako fanúšika veľkým sklamaním! Kto videl Geoeffa Carlinea v akcii, mi dá určite za pravdu.

S postupne pribúdajúcim časom, keď mal vystúpiť Chris Norman sa dav návštevníkov zhusťoval a vytvorilo dobre kompaktne reagujúce publikum. Sám hlavný protagonista k tomu poctivo prispieval aj svojou podarenou slovenčinou. Slová ako ďakujem, alebo many ďakujem, či vrúcne five many ďakujem, zneli tak foneticky slovensky krásne, že by sa žiaden slovák nemusel za ne hanbiť.  Hudobný festival dopadol veľmi dobre pretože podľa záverečných počtov, zhruba štyri tisícovky ľudí sledovalo hlavné vystúpenie, čo je podľa môjho názoru veľmi slušné číslo. Po skončení koncertu následoval krásný, bohatý ohňostroj, ktorý prispel ešte k väčšej pohode festivalu.

Po ukončení tohoto náročného maratónu čakajúc na koncert dňa  sme s priateľmi vydýchavali skvelý hudobný zážitok a hlavne sme uľavili naším ušiam, ktoré určite dostali slušne ,,zabrať‘. Uvolnenejšie prostredie penziónu a konečne kľud a po opadnutí emócií rozprúdilo množstvo debát  a osobných zážitkoch  či už z koncertu, ale hlavnou témou dominovala debata okolo Chrisa Normana a skupiny Smokie, ktoré veľmi dobre poznáme, pretože mnoho ľudí je v tomto smere rozdvojených.

Je veľmi ťažké zviditeľňovať, alebo uprednostňovať tú či onú formáciu. Svojím spôsobom je to iba prospešná, pomyslná rivalita medzi oboma tábormi. V mojom blízkom okolí zaznel veľmi zaujmavý názor, ktorý pravdivo vystihuje súčasný stav medzi oboma zoskupeniami. V dnešnej dobe ľudia chodia na koncerty skupiny Smokie  kvôli hudbe, ktorú poznajú či už z médií, alebo vlastných diskografií. Chris Norman je bezpochyby vynikajúci hudobník, ale je to individualita a pre mnohých až modla, kde ľudia vnímajú skôr to pekné.Skupina Smokie je viac otvorená svojím fanúšikom, či už zo strany skupiny, alebo ľudí ktorý napomáhajú chodu tohto  pomyselného stroja. Band Chrisa Normana bol vždy viac uzavretý a na stranu svojho fanúšika sa vždy viac díval z obchodného pohľadu. V tom je zásadný rozdiel oboch zoskupení!

Čo dodať záverom…. Veľmi rád by som  poďakoval agentúre DUNA za skvelú voľbu vo forme headlinera červeníckeho festivalu. Veľká vďaka patrí Vám priatelia za príjemne strávený víkend, ďakujem fanúšikom, návštevníkom festivalu, ktorý prišli a skvele sa zabávali. Ďakujem všetkým zúčastneným sponzorom, veriac v fakt, že festival bude naďalej pokračovať aj v budúcnosti a hlavne, že ia na ďaľšiej akcii! :-)

 

 

sa nájde opäť šikovný promotér a dovedie Chrisa Normana opäť na Slovensko, čo by mnoho ľudí potešilo, pretože tu má stále veľa priaznivcov, ktorý Chrisa Normana radi uvidia.

 

Do skorého viden 14. 8. 2011

Vystoupení Chrise Normana - festival Červeník (SK)

6. 8. 2011

autor Karin

Červeník 6.srpna

Na koncert Chrise jsem jela po dlouhých dvou letech, tak jsem byla přirozeně velmi zvědavá a těšila jsem se. Bylo to skvělé - koncert skvělý, Chris skvělý. Nic se nezměnilo.

                Do Piešťan jsem se dostala s přestupem v Bratislavě. Cestou jsme si s Janou sdělovaly pozice a vzhledem k tomu, že tentokrát šlo vše hladce, dorazily jsme s plánovaným desetiminutovým rozdílem. Nestála jsem na peroně ani pět minut a přišel Jožka a Majo. Sotva jsme se ještě s Janou a Anežkou skompletovali, přišla sms od Ládi, že on a Maruška se už blíží, takže kdy a kde budeme čekat. Jelikož stejným vlakem měla přijet ještě Monika – fanynka z Vídně, stalo se, že v půl čtvrté jsme již v plném počtu opouštěli náš dočasný útulný azyl – penzion Gasthaus a zamířili do Červeníku, kde se vše mělo konat.

                Vše se vyvíjelo nadmíru pozitivně. Se vstupem nebyly žádné problémy, za což na tomto místě děkuji slečně či paní Sylvii z agentury Duna a sluníčko hřálo jak o život. Vlastně až skoro moc. Bylo vedro, vzduch jak v prádelně, chvílemi se nedalo téměř dýchat. Trochu jsme se porozhlédli po místě činu. Láďa si koupil sluneční brýle, neb své původní si rozbil těsně po příjezdu, a jali se hledat alespoň trochu tišší místečko, kde by se dalo hovořit, protože na pódiu to stále burácelo. Místečko jsme našli, usadili se a po chvíli po nás začali pokukovat místní frajeři. Jeden z nich nakonec statečně vyrazil směrem k nám, ale těsně před Láďou se najednou zarazil, omluvil a zacouval zpět. Chudák se vyděsil, když zjistil, že ta nejhezčí z nás je vlastně chlap. Když zjistil, že Láďa ani v nejmenším nevypadá útočně, přemístili se opět k nám a častovali nás domácí hruškovicí a slibovali, že přinesou další. Družba s místními byla navázána.

                V půl sedmé jsme zaujali místa v předních řadách a tak se stalo, že když přišla na pódium velmi populární slovenská skupina, jejíž jméno si sice nepamatuju, ale na kterou díky nespoutanému nadšení místní omladiny nikdy nezapomenu, že jsme se ocitli v samém středu nekontrolovatelně hopsajícího kotle. Občas nás někdo narazil na hrazení, skákali nám po taškách, šlapali po nohách a v jednu chvíli letěl vzduchem dokonce kelímek s pivem, který škrtl o Majovi o paži a s mohutným gejzírem se mu rozstříkl u nohou. Čekala jsem, kdy o nás někdo típne vajgla, ale měli jsme štěstí, že rozdováděným teenagerům stačil alkohol.

                Chrisův nástup byl přivítán s nadšením, které tentokrát zase nechápala vyskákaná a uřícená mládež a shovívavě nám, vykopávkám, přenechala přední řady. Překvapilo mě, že Chris hrál poměrně hodně nových písniček, myslela jsem, že bude zpívat klasiku ze 70.let. Na můj vkus zařadil příliš mnoho „vypalovaček“, které nemám moc ráda, ale ostatním se to očividně líbilo. Koncert byl zakončen velkolepým ohňostrojem, a tím byl zřejmě zakončen i celý dvoudenní festival.

                Cestou zpět nám „zkolabovalo“ auto, tak se Láďa s Jožkou odhodlaně pustili do opravy, zatímco Maruška, Jana a já jsme byly připraveny plnit jejich požadavky. Musím se zahanbením přiznat, že jsme s Janou žalostně pohořely. Jožka si žádal baterku: „bohužel, baterku nemám“, zavrtěla jsem hlavou, zato Maruška zalovila v kabelce a baterku mu podala. Pak si Jožka žádal provázek nebo drátek… Rozesmálo nás to: „no tak to fakt v kabelce nenosím“, ale Maruška opět zalovila a vytáhla drátek… Byla neuvěřitelná. Její kabelka byla bezedná jako kouzelníkův cylindr. A tak jsme zpět do penzionu dojeli jen díky ní, takže doufáme, že odteď s námi už bude jezdit pořád.

                Druhý den jsme se postupně rozjeli do všech světových stran, a to doslova, protože tentokrát se nám nepodařilo najít žádný spoj, který by nás vezl aspoň kousek pohromadě.

                Byl to, navzdory „nějakým těm mouchám“, nádherný víkend plný slunce a báječných přátel a já si teď můžu užívat dovolenou s vědomím, že za čas se určitě zase sjedeme na nějaké společné akci, při které zase zažijeme spoustu legrace a třeba i drobných nepříjemností, kterými se ale rozhodně nenecháme rozhodit.

 

 

29. 6. 2011

Koncert Smokie - Wopfing

24. 6. 2011

autor Karin

            Tato reportáž bude jiná. Protože jsme tam byly pouze my dvě s Janou, dohodly jsme se, že každá napíšeme pouze „SVOU“ půlku, takže nedojde k duplicitě a každá zpráva bude obsahovat trochu něco jiného, takže celkový obraz vznikne až po „složení“ obou reportáží dohromady.

           

Má cesta do neznáma

            Je neuvěřitelné, co všechno můžete zažít, když se vrhnete po hlavě do akce, o které netušíte jak a kde skončí. Koncert Smokie ve Wopfingu byl netypický od začátku až do konce a pro mne to byla velká cesta do neznáma. Zcela netypické například bylo, že jsme byly na tento koncert přímo pozvány. Teprve dva dny před odjezdem jsme zjistily, že to není koncert jen tak ledajaký, ale že je to soukromá akce, což jak jsme později všichni zjistili, poněkud zkomplikovalo situaci.

            Ve čtvrtek ráno jsem vyrazila směr Břeclav, kde jsme se s Janou setkaly a dál pokračovaly spolu. Dorazily jsme do Wiener Neustadtu kolem čtvrté s tím, že si uděláme krásné odpoledne v prosluněném dolnorakouském městečku. Ale počasí se zvrtlo, sluníčko zalezlo a naopak spustil liják. Nenechaly jsme se otrávit, otevřeli láhev vína, vybalily cikánské karty, pustily z MP3 písničky a udělaly si mejdan.

            Dopoledne jsem požádala recepční, jestli by nezjistila, kdy ve Wopfingu – místní továrně na cement – začínají ony slavnosti, na které byly pozvány Smokie jako „Hauptstar“. Byla přepojována tzv. od čerta k ďáblu až se dostala k manažerce marketingu, která chtěla vědět naše jména a ptala se, jak jsme se dozvěděly o této akci, která je přísně soukromá a nikdo tam nemá přístup, a že kdy přesně dorazí Smokie nevědí, a proto taky nevědí, kdy začnou. No… nač stahovat gatě, když brod je ještě daleko, že… rozhodly jsme se s Janou jet přímo do továrny a tam uvidíme…

            Lokální vláček nacpaný uřvanými dorostenci a poněkud zasmužilými důchodci nás vezl přes hory a doly a po 20 minutách „vyplivl“ v lese, kterým jsme prošly a ocitly se přímo uprostřed továrny. Před námi vlevo benzínové stanice, vpravo „Information“. Tak jsme tam vešly, oznámily koho hledáme a setkaly se ke svému úžasu s velmi vstřícným, ba až nadšeným, a nepřekvapeným „vrátným“, který pouze řekl: „Ja, ja… ein moment“. Někam zatelefonoval, opět jsme byly dotázány, jak se jmenujeme a pak nám dal mapku, nakreslil trasu a poslal nás do útrob továrního areálu, který byl velký asi jako Kladno. Srdnatě jsme se s Janou vydaly na cestu a v půli uviděly přijíždět autobus. Nějaké hemžení, vykládání podezřele známých beden, dva muži, dvě ženy. Ty nás sledovaly, dokud jsme nedošly až k nim a ptaly si co tam děláme. Jana odpověděla a obě řekly: „… ááá…vy jste Jana a Karin, die freundinen von Smokie… tak pojďte s námi…“. Proplétali jsme se všichni velkoskladem s pytli cementu až jsme se ocitli v tovární hale, dočasně přebudované na plesový sál v čele s pódiem. Prisca, jak se jmenovala jedna z průvodkyň, nás odvedla do backstage, provizorně vybudovaný z naskládaných palet a ukázala na kout, který byl vyhrazen Smokie a řekla ať si uděláme pohodlí, že můžeme volně chodit kde chceme a ať řekneme, budeme-li cokoliv potřebovat. A odešla. Sedly jsme si tedy, poněkud vyšokované z přístupu dosud tak nepřístupné strany a nakonec jsme usoudily, že za nás asi Terry loboval, protože jinak to prostě není možné. A abychom se vzpamatovaly rychleji, tak si Jana nalévala Terryho australské víno a já Martinovu vodu. Whisky Stevovi jsme nenačínaly a i pivo Mickovi jsme také nechaly (Tak mě napadá, že vlastně nevím, co pije Mike). Čas od času někdo prošel, pozdravil nebo se zastavil, chvíli jsme se také dělily o šatnu s předkapelou a moderátory. Byly jsme dotazovány, jsme-li OK, nebo jestli budeme taky vystupovat, pak přišla Prisca a ať si jdeme vybrat něco k jídlu, a že Smokie za chvíli dorazí… Využila jsem tedy, že jsem v šatně a převlékla se z džín do šatů a pak jsme si šly najít něco k jídlu. Ona i její šéfka tam začaly kmitat a připravovat se na Smokie. A za chvíli, kde se vzali, tu se vzali… a první vešel samozřejmě Mike… Jelikož osvětlení „šatny“ bylo vyřešeno jedním obrovským oslňujícím reflektorem, nepostřehla jsem jeho výraz a skoro ani jeho, protože to okamžitě „zalomil“ vpravo a zmizel z dohledu. Za ním šel Steve, vykulil oči a obočí mu vyjelo, div mu nesrazilo kšiltovku. Jana se na něj rovnou vrhla. Pak vešel Martin, zrak mu padl na mě a vykřikl překvapením. Na něj jsem se vrhla já. Terry se usmíval, mrkl na mě, decentně objal a překvapení nepředstíral, zato Mick… jeho výraz se nedá vyjádřit jinak než „němý úžas“, stál tam, pusu otevřenou, absolutně „štronzo“. Manažerka i Prisca se přišly osobně přesvědčit, jak „ty naše přátelské vztahy“ opravdu vypadají a obě stály opodál a vše pozorně sledovaly. Když uviděly to bouřlivé přivítání, jejich dosud laskavé chování k nám se změnilo v laskavé a uctivé.

            Předala jsem Martinovi dárek k narozeninám, vyfasovala pusu a octla se pod palbou otázek, jak jsme zjistily kde to je a jak se nám proboha povedlo se tam dostat. Divila jsem se, že je překvapen, že nás tam vidí, když to přece věděl, že tam budeme. Připustil, že ano, ale že když se dozvěděl, že je to soukromá akce, tak vůbec nedoufal, že se setkáme, natož, že se nám podaří dostat se dovnitř. Komplikace totiž nastaly i jim, protože vše bylo nakonec jinak než počítali, neboť byli ubytováni ve Vídni na letišti, takže jsme spolu strávili méně času než jsme čekali. Přesto jsme se stihli alespoň vyfotit u vysokozdvižného vozíku. Ten nápad se Martinovi zalíbil, hned jak jsem mu řekla, že jsme si tak s Janou krátily čas a pózovaly u vozíku a u palet s cementem.  

            Ale oč bylo setkání kratší, o to intenzívnější – stihli jsme probrat snad všechno. I Mike měl dobrou náladu. Dokonce na pódiu po úvodních písních uvítal publikum a řekl: „Zdravím Wopfing…“, pak ukázal prstem nejdřív na Janu a pak na mě, uculil se a dodal: „…a vás.“ A tak se s ním Jana za odměnu vyfotila.

            Přišel za mnou Mick, aby mi oznámil, že během 14 dnů bude v prodeji jeho CD u něj na webu a prodávat by se mělo v Německu. Cena bude 15 Euro. Řekla jsem, že to pošlu dál, tak tady to máte…

            Se Stevem jsme si vyměnili informace ohledně „oblepených“ prstů. On měl náplasti z ryze praktických důvodů kvůli paličkám, já mu ukázala svůj zalepený palec s poznámkou, že zahradničení je rizikové a „nešikovný maso musí pryč“.

            Terryho jsem se ptala, jestli viděl naše přání k jeho narozeninám na webu, ale řekl, že ne. Byla jsem naprosto konsternována a tak trochu jsem ho „zpucovala“, že to dalo takovou práci, viselo to tam skoro tři neděle a on to ani neviděl?! Terry se tvářil jako „plísněné dítě“ a já periferním viděním zaznamenala Priscu, jak šokovaně zírá.

             Martin se ptal, jak se mi líbily fotky z Grónska, které poslal a už měl nachystané další, poněkud osobnějšího rázu. Pak nás zaujala činnost jejich nového technického týmu – vypadali, jako když hrají „čáru“. Tak jsem je vyfotila. Martin ale usoudil, že video by bylo lepší. Musela jsem nerada přiznat, že to neumím. A tak jsem dostala instruktáž, jak pustit video na mém vlastním foťáku. Je to už podruhé, co mě zaučoval. V březnu na letišti mě zase učil zacházet s kamerou. Zdá se, že mi je nejen učitelem angličtiny, ale také soukromým „ajťákem“. A zdá se, že ho to baví. Pak jsme si ten foťák vzájemně tahali z rukou a nakonec se mi podařilo ho natočit. Smála jsem se, že pustit video byl jeho nápad a on to komentoval slovy, že kdyby to věděl, tak by mě to neučil.

            Před začátkem koncertu jsme se začali všichni „šíbovat“ k pódiu. My se s Janou oddělily a zastavily vedle a zaznamenaly pohledy lidí, kteří evidentně očekávali, že půjdeme se Smokie na „stage“. Mysleli totiž, že jsme zpěvačky. Když jsem to řekla Martinovi, dost ho to pobavilo a smál se tak, že mě teď napadá, jestli jsme si to vlastně neměly brát osobně?! (vtípek)           

            Koncert byl vzhledem k časovému posunu zkrácen na 45 minut, takže místo nových písniček z „Take a minute“, na které jsme de facto přijely, jsme si opět vyslechly staré známé songy, které vždy hrají u nás. Poté v šatně, se Martin ptal, jestli se nám to líbilo, tak jsem řekla, že samozřejmě ano, ale že jsme přijeli na jejich nové písničky, a ono zase nic. Takže prý nezbývá, než s nimi jet do Dánska, kontroval.

            A čas nemilosrdně ubíhal… Viděla jsem Janu loučit se s Terrym a  říkám Martinovi: „Tak už zase jedete…“ a slyším jak Martin odpovídá: “…uvidíme se u vás v listopadu...“. V listopadu? Zpozorněla jsem. „Vždyť máš na stránkách pořád, že je to ,tbc‘ („bude potvrzeno“ – nemilá poznámka za datem plánovaného koncertu, který může z plánů najednou zmizet bez náhrady). „Yeah…“, začal se Martin ošívat: „… there is ‚tbc‘ but now it‘s… (dramatická pauza)… ‚c‘…“, začal se potutelně usmívat a trpělivě čekal až mi to dojde.

V hlavě mi to šrotilo: „C? jako ,potvrzeno‘?“, zeptala jsem se opatrně. „Ano, ‚c‘ jako ‚potvrzeno‘“, potvrdil Martin a očividně čekal na mou reakci. Dočkal se. V mžiku jsem mu visela na krku: „wow, good news!“, lomcovala jsem s ním jak s hruškou a on se nechal. Přes rameno jsem mu viděla Micka jak se směje.

            Později jsme s Janou došly k závěru, že tento bonbónek si nechali schválně nakonec jako překvapení, protože podle slov Jany jí Terry stejnou novinku oznamoval také velice „osobitě“. Zřejmě nám chtěli udělat radost  a zároveň si to užít a naše přemrštěné reakce se jim vůbec nezdály přemrštěné, ba naopak. Všichni se potěšeně usmívali a radost byla vidět i na nich, takže tentokrát to loučení vůbec nebylo smutné a ani zdaleka se nepodobalo obvyklému „slzavému údolí“.

            Měly jsme s Janou trochu problém se zpáteční cestou do Wiener Neustadtu. Původně jsme mysleli, že nás vezmou Smokie s sebou, ale pak to zkomplikovalo to ubytování na letišti. Ptala jsem se Martina, jestli jedou přes Wiener Neustadt, ale vůbec nevěděl o čem mluvím. Ani to nedokázal vyslovit. Tím se ale dozvěděl o našem problému a začalo mu to dělat starosti. Průběžně se mě ptal, jak se dostaneme zpátky do hotelu. Pořád jsem říkala, že nevím, což byla pravda. Pak mi přivedl jejich řidiče, ať se ho zeptám, jestli jedou přes „to naše“ město, ale řidič řekl, že jedou na druhou stranu. „Tak jak se dostanete zpátky?“, ptal se znovu. „Nevím. Modli se za nás“, řekla jsem nakonec. Opouštěl nás velmi váhavě. To Terry si hlavu nelámal, přišel se rozšafně rozloučit a „see you, sweetheart“. Pro objetí si přišel i Steve a Mick mi nastavil tvář pro pusu jako kluk, tak jsem ho jako hodného hošíka pohladila po tváři a políbila na druhou a připadala jsem si jako dobrotivá tetička.

            A najednou byla „šatna“ prázdná a my s Janou čelily problému s dopravou. Ale přišlo nám vhod naše výsostné postavení VIP, neboť Prisca nám osobně zavolala taxi, které nás během půl hodinky dostalo až před hotel.

            Na pokoji jsme si ještě zkoušely pustit z foťáku videa, ale nějak nám to nešlo, což nás velmi pobavilo, takže jsem za vydatného Janina hecování napsala Martinovi: „Tomu neuvěříš! Zkoušíme si přehrát videa z foťáků a opět nevíme jak. Tvůj rychlokurz nám očividně nepomohl.“ A jeho promptní odpověď zněla: „Tak to vám to budu muset příště ukázat znovu.“ Usnuly jsme kolem třetí, tedy v době, kdy Smokie ve Vídni vstávali a chystali se na odlet do Dánska.

            Ráno po pozdní snídani jsme se vydaly procházkou na nádraží, kde jsme se rozdělily, neboť každé z nás jel přímý vlak domů v rozmezí jedné hodiny. Cestou jsme si ještě sdělovaly dojmy a než jsem se nadála, byla jsem doma. Tak skončila má cesta do neznáma. A rozhodně nemohu říci, že by se nepovedla. Takže „zpátky ke strojům“ a těšme se na listopad! Mám šťastný rok!

 

Smutný dodatek k Wopfingu – Smokie nepřijedou

                Kdo čte reportáže ví, že jsme se mohli těšit na Smokie v listopadu, ale jak se říká „člověk míní, Pánbůh mění“  a  z úžasné zprávy o příjezdu Smokie  do našich krajů nezbylo nic než zklamání. Smlouva nakonec nebyla podepsána, ač  to vypadalo velmi nadějně, a tak nezbývá než věřit, že nějaké příště přece jen ještě bude.

           

 

 

 

29. 6. 2011

Koncert Smokie - Wopfing

24. 6. 2011

autor Jana


Wopfing, Rakousko, 24.června

                A jsem na řadě já se svou půlkou …Tedy, abych upřesnila- reportáž v mém podání-podobnost s něčím jiným je čisté náhodná. Tak nějak nám bohužel nevyšla návštěva Linze, tak přišlo opakované pozvání, a to do Wopfingu 24.6.. Trochu nám zatrnulo po zjištění, že je to privátní akce stoletého výročí tamější cementárny- betonárky opravdu velký podnik, který si pro své zaměstnance+management  pozval Smokie na svůj velký raut. Tak nějak jsme sondovaly, ale nejlepší odpověď co do infa byla- „pouze pro zvané, odkud to víte!? A žádný možný přístup dovnitř není- pro cizí“. Jenže Terry to pojal jinak, takže jsme se s Karin vydaly ve čtvrtek 23.6. na cestu- samo že to opět měla jednodušší z Prahy do Břeclavi- naše místo setkání- zatímco můj vlak ač mezistátní, nabral 35 minut zpoždění, což nám skoro zkomplikovalo následující odjezd na Vídeň + Wiener Neustadt. Můj vlak jel sice přímo na místo, no ale stejně jsem musela vystoupit. Našly jsme se a hurá na další vlak naším směrem.

                Městečko jako malované, všude rakouská úhlednost a dotyčný hotel nedaleko na pěkném náměstí. Ale všude pusto, ani nohy ani ruky. Pak nám bylo objasněno- prostě svátek! Tak jsme se ubytovaly a zjišťovaly situaci- jenže ouha, Smokie bohužel ještě byli na své rodné hroudě, takže co s načatým večerem? Díky větru, dešti jsme raději nevystrčily nos a udělaly si minimejdan na pokoji za doprovodu písniček Smokie a hitů Karla Svobody, břišních tanců, baletu. Co taky ve svátek!

                 Druhý den už to bylo jiné, po snídani nastal shon, Karin se snažila dovolat přes recepci na dotyčný ,,betonový“ management, já žhavila dráty směr letadlo +letiště. A Karin opět přišla s informací, že opravdu na tuhle akci nikdo přístup nemá mimo pozvaných, došlo i na otázku našich jmen, pak paní sdělila, že tu nějaké pozvání je a to přímo od Smokie, a že ještě nedoletěli – no to jsem věděla taky. Takže padlo rozhodnutí- jedem přímo tam. A po potřebných fasádních úpravách jsme vyklusaly k nádraží a nalodily se. Dokonce se našel i ochotný mladý muž, který nám poradil, kde vlastně máme vystoupit, ten courák totiž stál u každé vrby-no a ve Wopfingu jsme vystoupili my a on. Poradil kudy se dostat cestičkou k fabrice a opravdu se podařilo. Karin strašila představa železných bran, černé ochranky + neúprosných závor. Ale!!! Žádné závory, naopak informační domeček s bufetem a velmi ochotným recepčním- vrátným? Velmi mile nás vyslechl, pustil na WC, zeptal se  na jména a volal na vrchní vedení. Takže proběhl rozhovor se slečnou z managementu, která již byla informována, a tím pádem jsme po obdržení plánku- kudy- zamířily k hlavní hale. Před ní již stál bus s aparaturou, s techniky a slečnou Priscou + další. Vítaly nás s úsměvem „ to jsi Ty, Jane, vy jste ty kamarádky od Smokie? Pojďte s námi do backstage“. Takže Terry zabodoval! Přes přísné zákazy a utajení akce pro veřejnost to přece jen dokázal prosadit, a tak jsme mohly být při tom! Jestli se za to na něj někdo zlobil, tak to neprozradil…Šatna nás trochu ,,dostala“, ve velké hale byl roh obestaven paletami do výše, na zástěně napsáno Smokie, dvě lávky, dlouhý stůl a na druhém bufet- sklenky, víno, whiskey, v base na zemi led, coly, piva, atd. Tedy nic moc. A WC-pánské u jednoho kanclu s řídící technikou. Nicméně hala vpředu nachystaná na raut a vyšperkována krásnými kulatými stoly s výzdobou od Catering Company Brok, po bocích stoly s kuchaři připravujíce jídla a speciality, no prostě skvělé. Prisca nám řekla, že můžeme všude, žádné omezení. Během čekání na ,, boys“ jsme stačily povečeřet super grilované bifteky, atd., navíc nás obsluhoval český kuchař žijící dlouho ve Vídni! No, kde všude netrefíme na Čechy...

                Karin se převlékla do gala, no a pak trochu shon … a už jsou tady! Trochu zírali, když se octli mezi paletami, no ale vidíce nás nastalo velmi vřelé vítání, objímání s překvapenými výkřiky – fakt jste přijely apod.- jen Terry se tajemně usmíval a věděl svoje. Terry a Martin byli už převlečeni tak byl čas na popovídání a nějaká fota. Terry mi povídal jak oslavil narozeniny, že byl v Manchestru s rodinou, bylo to fajn, ale nebyl tam Chris Norman ani Alan Silson- ten hrál v tu dobu v Německu. Zase jsme zavzpomínali na staré časy, když byli kdysi tady, všechny nás moc mrzí, že ten čas tak letí- jó být stále mlád… to by bylo! Ptal se na mého syna, proklepli jsme nějaké drby,atd. na otázku jak vypadá to Česko na podzim, odpověděl vyhýbavě a s úsměvem. Dárky k narozeninám, které jsem mu přivezla mu udělaly radost, přípitek taky. A naše setkání ho potěšilo samozřejmě moc. Jen upozornil, že zahrají jen pár písni, žádný normal koncert.
Před nimi hrála nějaká kapela všehochuť, pak tam chvíli zazpívaly dvě slečny, ale velmi pěkně, všichni jsme si to zezadu poslechli a naším směrem byla i velká obrazovka, tak i viděli . Jo, taky jsme vzpomínali Lendla- jednou s ním letěli letadlem a okecali golf isze Stevem, který je skvělý hráč golfu i tenisu, prostě největší sportsmen ze Smokie. Klábosilo se o všem možném, no a pak honem na pódium- tedy my dvě zrovna ne, i když se nás tam VIP ředitel ptal, zda půjdeme zpívat! To by asi Mike nepřežil …  Stály jsme vedle pódia pod dohledem a úsměvy ,,kluků“, něco jsme se snažily natočit a vyfotit. Jenže stát v klidu není nic pro nás. Kolem pódia kroužili  paní a páni z vedení a zkoušeli tanečky. Kamery natáčely, bohuže,l jen pro památku Betonárky( Cementárny?) Terry koukal, mrkal a házel úsměvy jako vždycky a všichni ostatní jakbysmet. Dokonce i Mike, který je čím dál milejší. Bohužel, bylo to velmi krátké.

                 Pak už jsme jen vzadu dopíjeli víno, domlouvali se na příště no a tam to přišlo! Když říkám Terrymu, kdo ví jak to dopadne a uvidíme se, on se na mě s velkým úsměvem, polibkem a objetím  vrhnul a řekl: uvidíme se brzy, neboj, 24.listopadu budeme zpět v Česku!!! Je to podepsáno! No páni! Hupsla jsem mu kolem krku, všichni se smáli s námi a vzájemně se objímali  – jo to nám připravili bonbónek na závěr! Schválně si to nechal až na chvíli loučení ač ho svrběl jazyk! No, že to vydržel tak napínat! Bylo to úžasné a milé překvapení, tím pádem i loučení bylo snazší. Jeli, chudáci na hotel do Vídně, v podstatě žádné spaní, ve 3 ráno museli na letiště, letěli do Dánska, kde hráli dva koncerty, ve 14 hodin jeden, v 19 další. Takže Terry místním organizátorům oznámil- žádné párty, bohužel. Prisca nám zavolala taxi, takže jsme do hotelu dojely v pořádku i v tom dešti, Terry dal vědět, že oni taky. Ještě jsme si přebraly dojmy, zkoukly video, které nám nějak nezpívalo a fotky, při kterých jsme se zasmály. Spánek byl kratinký jako obvykle.

                 Tentokrát Karin jela dříve než já přímým vlakem do Prahy, já o hodinu později. Večer už doma se skvělým pocitem, že to vše mělo smysl a dopadlo úžasně! A opět big thanks to Terry!!! And big thanks to Martin, Steve, Mike, Mick! A pochopitelně OUR THANKS to Prisca a všem milým a vstřícným lidem z Betonárky ve Wopfingu! Jaký to rozdíl při porovnání s jednáním dvou tzv. profi manažerek z Plzně v březnu při turné Smokie. 

Bye, mějte se krásně.

Jana   

 

 

 

IV. 2011

Smokie Czechtour - březen 2011

16. - 19. 3. 2011

(autor Jana Čermáková)

 

SMOKIE CZECH TOUR 2011.

15.3.-19.3.

                Povedlo se to znovu a je tady Smokie minitour po oblastech českých a moravských v březnu 2011!Tak neco k tomu-autor Jana.Protože jsem musela přehodnotit a přepsat svou zpravu,jelikož Karin byla rychlejší-ja ještě jela cestou dlouhou domů v neděli 20.3. a ona již psala...obdivuji,ja přijela večer polomrtva,,dostala zpět syna a padla v horečce...

                Takže přípravy-jelikož jsem na tom nejhůř ze všech,neb mam školou povinného a nemocného syna,musím se vždy postarat o jeho hlídání a nemůžu odjet jen tak.Ale povedlo se.15.3.jsem se přece jen dokutálela do Prahy,Karin mé čekala na nadraží,,azyl jsem měla u ní doma,čímž se omlouvám rodině a děkuji za toleranci.Tam jsme se připravily na nejhorší a vzhůru metrem atd.směr letiště.Jako vždy osud karty zamíchá,takže první přiletěl Martin B.Odbavování trvalo fakt krátce.Vyšel,hledal jinde a málem padlo zábradlí,když nas zmerčil.Smile.Ale vše o.k.Autem dorazil i promotér-Martin Fořt.V hotelu jsme vše ustály,dojednaly dojednané a čekaly na Martina F.,který měl více problému se tam dostat.V mezičase si šel Martin B.dat sprchu se slibem,že se vrátí na večeři plus to překvapení.Jo to překvapení,Karin sehnala dudačku ryze českou-viz její zpráva.Martin loudil info,leč nevyloudil,takže byl opravdu zcela překvapen!Bohužel,mělo to být i pro Terryho a Mika,ovšem pro jejich velké zpožděni to nešlo udělat jinak.Martin se dostavil přesně a dostal večeři-Karin měla plno práce s mobilem a spojením s dudačkou,,vše ale vyšlo!Moc děkuji pánovi,co nás vozil,že nám poskytl své služby navíc a natáčel nám video,ač mohl být už dávno doma!Docela jsem se nervovala tím,že restaurace je jen do 22hod a Terry s Mikem zrovna v tu dobu přiletí a že nedostanou nic teplého??!Studené jídlo Martin nedoporučoval,tak jsem zamířila do kuchyně,kde kupodivu byl ochotný kuchař i číšník,roztáli slůvkem Smokie a že budou k dispozici.Jo-líná huba,hotové neštěstí!TAKŽE VELKÝ DÍK,KUCHAŘI I ČÍŠNÍKOVI A SLEČNĚ NA RECEPCI+PANU ŘIDIČI ZA OCHOTU A DOBROU REPREZENTACI HOTELU RAMADA!

                V deset jsme opět stály na terminálu a čekaly na Terryho a Mika.A zase to trvalo jen 10min.Terry zazářil a ocenil můj příjezd do Prahy-ač se zitra budu zase vracet zpět na Moravu-no co bych neudělala pro přátele.Smile!Měli jsme krátký čas na povídání ale teplou večeři dostal!Pověděla jsem mu o Krnově a že konečně uvidí naživo mého syna.Dost mu vadilo že nejsem na hotelu,vysvětlila jsem že spim u Karin.Ta s velkým smíchem objednávala taxi,tak koukal a že on tedy takhle taxi neobjednává,myslel že to je někdo známý.Dojely jsme dobře,trochu i vyspaly.

Krnov   

                Ráno nás vezl do Krnova Karolin kolega Radek-RADKU,MŮJ VELKÝ DÍK ZA ODVOZ!Takže jsme nemusely vlakem,což bylo super!Nad Krnovem poprchávalo,no počasí děs.Na vilu jsme dojeli chvili před Smokie,takže legrace-no a od té doby začalo soutěžení,kdo kde dojede první.Ale stejne jsme to-až na jeden případ vždy vyhráli!Kluci byli trochu pomačkaní,ale fajn,vítali se všichni,ti co přiletěli rano,takže jsme je neviděli,o to víc.Ale byli unavení,měli lety na dlouho.Apartmány byly pěkné ale hoši byli zklamaní,žadná restaurace,žádný bar,žádné pivko z čepu.Velké zklamání.Každý z nich toužil po pořádném českém pivu po koncertě...KOFOLA KLUB je sice malý ale příjemný,známý a uznávaný,prostředí super a jelikož bylo vyprodáno,tak horko a skvělá odezva na kteroukoliv píseň!Atmosféra nabitá velmi pozitivně!VELMI DĚKUJI RADKOVI HRADEČNÉMU ZA OCHOTU,VSTŘÍCNOST A ŽE SE PŘECE JEN DO TOHODLE PUSTIL!Kamarád Michal mi dovezl syna Patrika z Opavy,ten se konečně mohl seznámit s Terrym,Martinem a spol.a na hotelu si to užil.Zážitek na celý život!Koncert byl skvělý,odvázaný a publikum se nedalo zahanbit-zpívalo a znalo texty-všechna čest,jak říkal i Terry!Kofolo klub,byli jste ve zpívání i atmosféře nejlepší!!!A SMOKIE DĚKUJÍ I NA SVÝCH STRÁNKÁCH!Po koncertě jsme bohužel,nepočkali na jejich bus a cestou na hotel opět bloudili dokola,ani policie nám nedokázala pomoci-nakonec zasáhlo štěstí a dojeli jsme zároveń s busem-ovšem z druhé strany.Tímto velmi děkuji Michalovi za odvoz,ochotu a snahu.Snídaně byla s Martinem,pak přišli ostatní a Patrick si užil focení i angličtiny.Smile.Mike měl při přichodu legrační poznámku o koupelně,což jsem mu vyvrátila-jeho způsob humoru je těžce anglický.Ale nemá rád kamery-to už všichni víme.

Brno

                Odjezd byl brzy,vyzvedli nás Miki a Vojta-kolegové od Karin,dovezli nás do Opavy,kde jsme odevzdali mého synka babičce a hurááá směr Brno-se zastávkou v Olomouci.Karin podrobněji.GPS nas navedla k Tescu-no to byla legrace!Vedle se tetelila budovčička-hotel Vaka,šli jsme do kolen!To se jim bude určitě líbit!Z jedné strany výhled na Tesco,druhá strana čumenda do cementárny Vaka!Mě podrž!Však si na to téma několikrát zažertovali.No a největší pohroma-opět bez restaurace!Ta byla 100m dále-NOEM-ARCHA!A pršelo,jen se lilo...A nikomu se to nelíbilo...Dojeli jsme o něco málo dřív než Smokie,takže jsme zas byli lepší.MOC DĚKUJI MIKIMU I VOJTOVI ZA ODVOZ A JEJICH VESELÝ KOMENTÁŘ PO CELOU CESTU!Zašly jsme do Tesca na malý nákup,bohužel,na restauraci už nedošlo,dorazil Jožko ze Slovenska a BOHUŽEL neměl GPS...Čas tlačil,takže jsme opět hledali výstavišté-nakonec opět štěstí a Smokie parking...Jožko píchnul auto mezi snad 300dalších no a šli jsme,bohužel,ne vchodem VIP ale hlavním-tak nastaly menší problémy,nakonec jsme vpluli dovnitř a kupodivu i při těch davech našli místečko zleva,naproti místu Terryho,ač v druhé řadě.Ovšem,byl tam pán,co se dal se mnou do řeči a pak mi přepustil místo v první řadě-a dal nám napít piva-moc děkujem a pozdravujem!!!Sousedka zleva byla taky příjemná,společně jsme konzultovaly výkon předkapel,zasmály jsme se,díky za vtipné glosy,zdravím!Když Vernon a Shean chystali podium,připlížil se z levé strany Terry s fotakem a zamával,tak jsem otočila klábosící Karin a dělaly jsme pozy-vysvětlovala pak sousedovi,kdo to vlastně je.Po koncertu jsme z dlouhého stání byli celí roztřesení a šli hledat auto.Jo jo,ve tmě je vše jinak,takže jsme to několikrát obešli ze všech stran,,no marně-vypadalo to,že budem muset počkat až všichni odjedou a to posledni bude naše...Nakonec se povedlo-a měla jsem radu že pojedem zpět za busem-byla to dobrá rada,jak se ukázalo,protože jsme opět hledali..a dojeli jsme stejně.A noc byla opět krátká.

Pardubice

                Ráno 18. Března Pardubice. Snídaně s Martinem, ten chodí časně. Nasmáli jsme se a Martin se vzdal části své sbírky „stagepass“, kterou nám nabídnul v reakci na tu mou vzácnou z doby starých Smokie. Pak jsme rychle vystartovali, protože počasí bylo děsné, pršelo a místy sněžilo. Ještě jsme museli vyřešit jeden pracovní problém s Karin, takže jsme se dostali z Brna celkem pozdě. To už byla místy silná vánice a sníh přilepený na předním okně. Dost mi trnulo tak, jako řidiči co zvládnul havárku, ale Jožko to zvládnul. Hotel jsme našli náhodou - bylo to štěstí a zatím co jsme stáli na recepci už dojížděl bus - čí asi?!!! Opět první! Byli jsme oceněni. A pokoje byly skvělé a byla restaurace… (ovšem s překvapením) po nezbytném osvěžení jsme nastoupili v plném počtu k jídlu v restauraci. Terry už byl po jídle a za chvíli si k nám přisedl. Tu smutnou zprávu, že Vernon a Jason odcházejí nám řekl zrovna tam. Martin přišel za chvíli k nám se už nevešel, ale když nám donesli jídlo, Terry ho pustil k nám a odešel. Probrali jsme lecos Martin opět čekal na neulovenou rybu. Byla legrace po všech stránkách. Pak jsme museli pospíchat, abychom stihli domluvenou zkoušku. A povedlo se! Hlídač parkoviště nás chtěl stále kasírovat, ale nedokázal to.  V Brně to stálo 100 korun. Stadion byl mrazivý jak Gronsko, pod podlahou led - hrůza. Vzadu na valníku kopa sněhu - ostatně celé Pardubice byly pod sněhem. Karin šla vyřídit akreditaci, my koukali na pódium, Mikovi bylo velmi zle, tak mne napadly různé myšlenky co se týče večera - ale zvládnul to. Chtěli jsme ještě na hotel, taky jsme vyjeli, ale pohledem na hodinky to bylo nemožno, takže obrat zpět! Hlídač už se smál, že jsme tak rychlí a zase chtěl peníze až potom. Takže zase náklus na své posty u zábradlí, pak jsme vyfásli pásky. První byl jako předkapela Aleš Brichta se skupinou, pak THE CELL. Bylo to dobré, ale něco jsme si s Karin i zazpívaly - Dívka z perel!! Udělalo se skoro teplo, lidí bylo dost, objevil se Roman K. a Míla z Fanklubu, takže jsme se přivítali a poklábosili. Koncert se opět vydařil za velké spolupráce obecenstva našeho „zpívání a tance“ což kluci stále oceňují. Mike se překonal,nic na něm nebylo vidět. Všichni spokojeni. Bohužel jsem je nechtěla obtěžovat v šatně po, takže nám uniknul minulý promotér Smokie Petr Císařovský se Zizou, což nás velmi mrzelo. Přijel se podívat a pozdravit kamarády Smokie, kteří ho mají velmi rádi. Terry se na mne ptal už v Praze, zda Petr objeví. Říkala jsem - možná, o turné ví, ale přijede jak mu čas dovolí. Takže se to povedlo! Na hotel jsme dojeli, rychle na pokoj a zpět a teď! Restaurace byla uzavřena od 22:00 jen „lobby bar“ ovšem bez ničeho (mimo stolku) a bylo nám doporučeno, že si máme přinést pití z minibaru na pokoji! No světe div se! Asi to pro ně nikdo nezařídil. Vždy se to dalo vyřešit domluvou s obsluhou! Takže to opravdu není dobrá reklama. A snídaně byla do 10:30. O  balíčku se rozepsala Karin. Ta představa, že odjedou s balíčky nás docela zkolila, takže nám slzy smíchu tekly, když přijeli a zírali na nás - no a pak se to dověděli taky. Vernon donesl lahve vína pro nás a Terryho, ten mrknul, že přijde! Vernon si vzal jednu a že zbytek nám stačíJ! Terry si přinesl pivo, sedl si k nám, povykládal o Irsku a nevydařeném víkendu tam, pak kam se chystá, že budou teď natáčet na Tenerife pro ZDF atd. Pak vytáhl tu svou mašinku - mobil, co umí spoustu věcí! No hračička - no podobný má i Martin, ale Terry to skvěle rozvinul. Krabička s očičkama křičela, chechtala se atd.. Pak mrknul, a že vyfotí Karin-zatvářila se užasle-ale on,pochechtávajíce se, z ní udělal příšerku s pěti podbradkama,no mysleli jsme,že smíchy umřem!Všichni!Chechtali jsme se i na pokoji jak blázni.

Plzeň

                Snídaně opět s Martinem,mluvilo se o Alanovi Silsnovi-že za ním byl Jožko s dalšími v Německu,také se mne ptal,kdy jsem naposled viděla Chrise N.,také o synovi Ala Bartona,o jejich albu-kde všude vyšlo,atd.A museli jsme se balit.Ještě za námi přišel Mick na recepci a ptal se,zda máme jeho link-a přál dobrou cestu.Do Plzně to bylo fakt dlouhý ale naštěstí,nesněžilo,dokonce semtam kouklo sluníčko.Zastávka byla v Praze u Karin a šťastně jsme dojeli v Plzni přímo k hotelu-jenže tentokrát byli Smokie o deset minut rychlejší!No jo,Vernon nám to komentoval-jako heč heč!Jen jsme vlezly na pokoj a už tu byl Láďa a měl hlad.V restauraci se k nám po chvíli přidal Petr C.,který zrovna dojel.Smokie měli rezervaci za rohem,moc se jim to nezamlouvalo.Martin přišel pozdravit Láďu i Petra,Terry taktéž,Láďovu hřívu nelze přehlédnout a těžce mu ji závidíJ.Už jsem mu předtím řekla, že přijedou a na Láďu prostě trpíJ.Přijely i dvě fans z Německa,Gabi s přítelkyní,hlásily se k nám,také si je od někud pamatuji,tak jsme nějakou chvilku pokecali.A nastal odjezd na halu.Jelikož jsme jsme se zdrželi v restauraci,nejeli jsme se Smokie na zkoušku,což nám nepřišlo důležité-ač to Terry navrhnul,neboť nikdo nečekal žádné problémy vzhledem ke spolupráci s promotérkami,jak dojednal Roman Dušek,s tím že jsou to skvělé profesionálky.Karin se přece jen doklepala na pána,že potřebuje odevzdat vstupenky pro výherce soutěže a dojednat nahlášení akreditace,jako jsme to dělali vždy předtím.Ale ouvej!Dostala se někde k Produkci-však popsala průběh…A opravdu paradox…tedˇmi někdo může mluvit o profesionalitě dotyčných slečen!Protože jsme nebyli opravdu připraveni na hodinové čekání při dvou stupních,nebyl na nás žádný vhodný obal proti mrazu,stáli jsme tam jako pět cvoků,které si každý prohlížel.Dotyčné,rádoby světové dámy-jedna má jméno Kateřina Dědková,druhá se nepředstavila asi nikde,chodily kolem nás semtam s gustem hodily oko a zřejmě z toho měly velkou čurinu,že můžou ukázat,kdo je tady pánem!Nejsme žádní rozchechtaní puberťáci,naopak,ale se svojí intervencí neuspěl ani doktor P.Cedrych,o Láďovi nemluvě.Osobně mám velké pochybnosti o solidnosti,inteligenci a opět se opakuji,profesionalitě těchhle tzv.promotérek-projela jsem kus světa,promotérů znám dost ale takhle se nikdo nechová a arogantní chování mluvilo samo o sobě.Nás zkouška nezajímá,viděli jsme jich dost a dost,šlo jen o to,jít dovnitř,do tepla-při našem oblečení-třeba jen k šatně,tam si to mohly ohlídat.A také jsme potřebovali dělat fota na stránky a pro Smokie!Opravdu jsem již chtěla povolat Terryho,ať v tom udělá pořádek-no,nechtěla jsem to hrotit.Však se to dověděl a nadšen rozhodně nebyl!Máme povolen vstup všude-hlavně jimi a tady nás staví do latě dvě nýmandky jen z pozice síly a moci,no to je opravdu neskutečné.A jelikož jsem po zápalu plic,takže mě to dostalo zpět k dalším problémům,tak mám chuť žádat peněžní dotaci na léky a léčení od již zmíněných sebevědomých slečen.No díky!Stejně nás pustily pomaličku o deset minut později,než ostatní-už jen proto aby nám ukázaly,zač je toho v Plzni loket…Došli jsme všichni na kost zmrzlí do tepla a k podiu-naštěstí se všichni hrnuli do křesel na patře,takže naše druhá část fanklubu už zaujala svá místa a my se přiřadili nalevo,naproti Terryho místu.Pozvolna jsme roztávali,no,klepalo to s námi dlouho.Vernon nás oslovil-dělal si šoufky-tentokrát jsme příjezd dřív opravdu nezvládli!The Cell nás přivítali jako staré známé,,za námi to houstlo,i z toho poschodí,no a tenhle koncert byl nejúžastnější-dali do toho vše-jako odměnu za ty problémy-Terry se rozjel a bylo tam hodně emocí takže byl velmi odvážný co se týče pocitů,všichni hráli a zpívali na 150procent,i Mike nám dal palce nahoru.Hnus začátek,skvělý konec tohle turné-ale jen díky jim!Zdravím sousedky a doufám,že mrknou na stránky-ahoj!S holkama fanklubáčkama jsme se vyfotili na stránky a nabrali směr hotel.V recepci jsme chvíli čekali ale hned přijeli,byl oznámen odjezd ráno už v osm,takže snídaně o půl,Terry se vrátil a fotil se s klukama,přišla tam Gabi s kámoškou,takže se fotilo a klábosilo,ale bohužel,došlo i na loučení s Vernonem a Jasonem,což se neobešlo bez slzí…No,tohle je fakt těžké a smutné….Co se dělo pak,napsala vtipně Karolína,takže neopakuji,ale u těch nesprávných dveřích mi fakt došel dech!Náš chechtot pak slyšel i Terry a měl chuť přijít-a to byl o dvoje dveře dálJ.Večírek se povedl,zkoukli jsme fota,video a okecali kdeco a dělali fotky…

                Snídaně uhoněná  a v tempu,Martin,bohužel,se k nám už nevešel,ač moc chtěl,Terry nápodobně.Měli jsme si fakt sednout na tu rezervaci,kaju se a sypu si popel na hlavu,Karoli.V osm jsme stáli na recepci,loučení bylo velmi těžké.Bus stál před dveřmi,tak jsem šla ven do mrazivého rána a stála jsem tam-všichni už byli vevnitř-Terry se postavil aby viděl,pak došel Mike-rozloučil se s grácií-to už přišla i Karin.Všichni mávali když se bus rozjel,posílali jsme polibky všichni dovnitř a oni k nám dokud z nich nezbyla ta tečka na obzoru…snad to není naposledy,byl to pěkný úspěch,všichni se dobře bavili,všichni byli nadšení.Ať je nám kolik chce let,vždy budem nastartovaní a půjdem do toho,vaše muzika je pod naší kůží vepsaná spoustu let!A kéž by to zase vyšlo u nás!!!Česko vás miluje…!A snad prý milujete Česko…

                Děkuji MARTINU FOŘTOVI ZA SMOKIE TURNÉ,ZA OCHOTU,POMOC A SPLNĚNÍ SLIBU.VELMI DĚKUJI!!!

VELKÉ DÍKY JOŽKOVI LUČANOVI ZA JEHO OPATERU ¨PRINCEZEN¨ , JAK ZMÍNIL TERRY, ŽE NÁS VŽDY DOVEZL VČAS A BEZ NEHOD NA MÍSTO. I KDYŽ BEZ GPS A MUSEL STRPĚT NAŠE PŘIPOMÍNKY A MÉ BRZDÍCÍ NOHY NA ZADNÍM SEDADLE. VŠECHNA ČEST. JOŽINKO, VELKÁ VDAKA ZA TUTO TOUR A TVOJE AUTO A SHOVÍVAVOST.

                SAMOZŘEJMĚ VELKÝ DÍK JOŽKOVI LÚČANOVI ZA PŘEVÁŽENÍ AUTEM ZA JAKÝCHKOLIV PODMÍNEK-A DOVEZL V POŘÁDKU-JOŽI,VELKÁ VĎAKA!

                Díky všem,co se podíleli i malou součástí na tomhle projektu,fanklubákům,co přišli i ostatním,co u nás nejsou ale mají rádi tyhle písně a SMOKIE!!!Všem přeji vše nej a možná zase příště!

                I don’t how to express my thoughts without repettion! Well, probably it can’t be done- all my thanks flow directly from my joyful heart! Thank you, Terry, for your benevolence in dealing with us and also for your tolerance, your good mood and for all words and your show on the stage! My sonny Patrik thank you too at was his life-long experience he’s being actually bringing up in accordance with your Smokie songs-I appreciate so much you were so cute to him. I’m happy you were so succesful and moreover near my hometown Opava so that Patrik could see you and other members of the band. My thanks also belongs to Martin B.I appreciate it so much. We’re sad it’s over now. I thank also Mike C. for withstanding with us and for your jokes-really unforgettable! You’re a real professional on the stage and this is essential so many thanks for you singingand if you enjoeyd our dance+singing I’m looking forward to another round! Martin-was very cute, obliging, tolerant and mainly patient in talking with us. Patrik often remembers you and advertises you at school. I feel so sorry it has passed by so quickly! So my thanks belong to Mick, Steve, Vernon, Jason+Sean. We’re really sorry for Vernon and Jason with drawing. We miss you a lot-you were so cute, thank you for your friendship!Wishing good luck in your future career and life! All the best for all.

Jana-Jane

 

 

21. 3. 2011

Smokie Czechtour - březen 2011

16. - 19. 3. 2011

(autor Karin)

Turné Smokie 2011

            Tak jsem doma! To, co se zdálo neuvěřitelně daleko je opět za námi. V hlavě chaos, žaludek na vodě, slzy v očích. Je tak těžké loučit se s tím, koho máme rádi a nevědět, na jak dlouho, ne-li navždy…

PŘÍPRAVY

Tak jako obvykle, vše začalo velmi překvapující zprávou. Jednoho dne kdosi tajemný napsal Láďovi, že Smokie přijedou v únoru do Brna. Okamžitě byly zahájeny pátrací akce, které zprávu potvrdily. A pak přišla bombastická zpráva - zpráva  k neuvěření - Smokie zde budou mít, ne jeden, ale čtyři koncerty! A pak došlo k přesunu z února na březen. Dokonalý zmatek! Když bylo vše dokonale jasné a stabilizované, vzpomněla jsem si na náš rozhovor s Martinem v červnu 2010 na letišti, kdy jsme se bavili o rozdílech mezi skotskými a českými dudami. Rozhodla jsem se sehnat dudy. Netušila jsem, jaká to bude fuška! Zaúkolovala jsem všechny přátele a známé a kdykoliv jsem alespoň vzdáleně narazila na dudy, byly skotské! Neuvěřitelné! Po dvou měsících jsem to málem vzdala. A pak – asi tři týdny před příletem Smokie se to podařilo. Nesehnala jsem jen dudy, ale celého dudáka, vlastně dudačku…

Děkuji

v tomto směru za pomoc mé kamarádce Aničce Oplatce. MARTIN A DUDY

 

PŘÍLET – 15.březen

            Na 18. hodinu byl nahlášen přílet – jako obvykle – Terryho, Martina a Mika. Po delších (nebo kratších?) úvahách se Jana rozhodla přijet do Prahy. To také udělala, a tak jsme v šest hodin večer stály v letištní hale v Praze. To už jsme ale věděly, že jako vždy, je všechno jinak a v šest dorazí pouze Martin. Terry a Mike přiletí přes Frankfurt až v deset večer. Promotér, také Martin, přišel v poslední minutě jako Fantomas, takže jsme se chvíli dohadovaly, který Martin se objeví jako první. Zvítězil „Fantomas“. O fous. Pak šel hledat shuttle, který nás měl dopravit do hotelu, takže jako naschvál přesně v této chvíli se objevil Martin. Tentokrát nás očekával, ale jinak to bylo stejné jako v létě. Důsledně se díval na druhou stranu, takže nezbylo nic jiného, než volat – mávat – běžet – skákat… Věřili byste, že nás zaznamenal až když jsem skočila přímo před něj?! Pustil kufry: „Hey, how are you?“ Vrhla jsem se na něj přes zábradlí. Pak se uvítal s Janou. Promotér nikde. Takže nastala první zkouška z angličtiny. Celá jsem se orosila, když jsem vysvětlovala jak se věci mají. „Good English…“, smál se Martin. A pak došlo k seznámení s promotérem. „Hallo, Martin“, řekl Martin a podával promotérovi ruku, „I am Martin“. Měli jsme v hale chvíli počkat na auto z hotelu, tak jsme si sedli do Cofee Heaven. Všichni jsme si dali horkou čokoládu a hle!, auto zde, řidič netrpělivě cinkal klíči a přešlapoval u stolu. Martin do sebe nalil čokoládu na jeden zátah, já to vzdala. Řekla jsem mu, že musí mít plechové hrdlo, „do you think?...“, káravě se díval na mou nedopitou čokoládu na stole…

            Přijeli jsme do hotelu. Promotér Martin jel svým autem, takže se nám po cestě ztratil. Ubytování Martina tedy zůstalo na nás. Během zapisování na recepci jsme se domlouvali, jestli má hlad, co chce teď dělat a jak dlouho a kdy přijde do restaurace, že pro něj máme překvapení. „Surprise…“, od té chvíle na každém vyzvídal o co jde, ale ani Martin-promotér mu nechtěl nic prozradit. Martin znervózněl a evidentně očekával cosi jako nahou tanečnici v dortu… Pak se šel ubytovat a promotér nás opustil se slovy, že dál už to zvládneme sami a předal nám instrukce i pravomoci a odjel domů.

            Martin přišel do restaurace a trpělivě čekal na večeři a na překvapení. Při prvních tónech dud se mu na tváři rozprostřel výraz úžasu (a úlevy?). Hanka přišla v krkonošském kroji a hrála „Kdyby byl Bavorov“. Martin se sice bavil, ale večeře mu stydla. Bylo to jeho první jídlo na tomto turné a bohužel nebylo poslední, které kvůli nám musel jíst studené. (Možná, že v této chvíli je už doma a jí něco VELMI horkého. Konečně.)

Po úvodu ještě Hanka zahrála směs národních písní a pak přišlo překvapení č.2. Nacvičila si na dudy „Don´t Play Your Rock´n´Roll To Me“ a „Living Next Door To Alice“. Než přišla, svěřila se mi, že si není jistá, jak to vyjde. „Nebojte se, on je skladatel, on to určitě rozezná“, uklidňovala jsem jí. Ale nerozeznal. Ani my ne. Ale stejně to bylo úžasné. „Alenka“ na dudy již byla snadno rozeznatelná a sklidila velký úspěch. Pak dudy půjčila Martinovi. Kdo nezažil, nepochopí… Setkání s Hankou bylo zakončeno zaujatou debatou obou dudáků na vysoce odborné úrovni, kdy Hanka postupně odšroubovávala rozličné části dud, takže jsem měla chvíli strach, že si s sebou domů odnese jen hromadu plechu. Ale ne. Myslím, že Martin byl spokojen a bavilo ho to. Jen já jsem trochu přišla zkrátka, protože jsem úplně původně chtěla, aby nám Martin zahrál něco jako „Amazing Grace“ nebo „Scotland the Brave“, ale nevyšlo to. Skotské a české/moravské dudy se liší tolik, že Martinovi to kňouralo jako kočka, což vyvolávalo salvy smíchu. Navždy mi to zůstane v hlavě jako nádherná vzpomínka. A doufám, že jemu taky.

            V deset večer jsme s Janou dojely na letiště pro Terryho a Mika. Mike nás ani nečekal, ani nevítal. Měl špatnou náladu. Zato Terry se rozzářil a oblíbal nás jako ztracené dcery. V hotelu jsme mu domluvily teplou večeři – což byla velká laskavost kuchaře a číšníka, kteří se po „dudácké“ produkci přišli zeptat, co je to za významného hosta, a pak se za společné foto byli ochotni zdržet v práci a dát Terrymu najíst. Kolem půlnoci jsem nám telefonovala pro taxi. Během hovoru jsem zaznamenala Terryho pohled a úsměv a Jana mi pak říkala, že se jí ptal, jestli telefonuju s nějakým kamarádem. Když mu ale Jana řekla, že pouze objednávám taxi, podivil se a řekl, že on se při objednávání taxíka ještě nikdy takhle nesmál, ale že je dobře, že jsem taková „usměvavá“.

            K nám domů jsme s Janou dorazily v jednu v noci.

Děkuji

zaměstnancům hotelu Ramada – děkuji za  natáčení řidiči hotelového auta, děkuji slečně recepční za laskavost, děkuji vrchnímu v restauraci za shovívavost a ochotu  a hlavně děkuji Pražskému dudáckému sdružení, že mi poskytli tak skvělou krojovanou dudačku

 

KRNOV – 16.březen

            Ve středu ráno jsme se s Janou musely přemístit na Florenc, kde jsem měla sraz se svým kolegou z práce Radkem, aby nás odvezl do Krnova. Vyjeli jsme v devět a u hotelu v Krnově nás vyhodil v jednu odpoledne. Smokie za námi dorazili autobusem z Ostravy v těsném závěsu. Stály jsme se Janou jako uvítací výbor u dveří. První vešel Mike – a mračil se. Za ním Steve, Mick, Terry, Martin – ti nás vítali s radostí a (líčenou či nelíčenou), Sean, Jason a Vernon byli unaveni jako vždycky. Z noci na dnešek spali dvě hodiny a cestou sem vystřídali tři letadla. Vítali nás vlídně jako obyčejně, ale moc se neusmívali. Venku začalo lejt jako z konve. Martin-promotér lítal jako hadr na holi. Šup šup, ubytovat, pak jídlo, pak zkouška – není času nazbyt…

            Vzaly jsme si s Janou taxi a dojely do Kofola klubu, kde měl být koncert. Za námi tam přijel její kamarád Michal a přivezl Janě syna Patrika, který projevil přání vidět koncert také. V sedm jsme nafasovali VIP pásky na ruce pro volný vstup a v půl osmé nás pustili do sálu. „Kofola“ je malý hudební klub v Krnově a okolí velmi známý a oblíbený. Vede ho „známý známého“, nebo-li kamarád mého kolegy Radka, Martin Hradečný. V mnohém ohledu, jsme tak měli mnoho výhod, kterých jsme samozřejmě využili. Stáli jsme přímo pod pódiem v narvaném sálu a byli jsme tak blízko, že jsme mohli Mikovi počítat plomby.

            Předkapela The Cell se skládala ze dvou dívek a asi pěti mužů a jejich písničky jsme si za ty čtyři dny postupně oblíbili všechny.

            A pak přišli Smokie. A bylo to nádherné jako vždy. Pohledy a úsměvy lítaly z jeviště do hlediště a jak psal Martin na svém webu, TO činilo atmosféru ještě vřelejší. Bohužel byla objednána skladba písní „starých osvědčených hitů“, takže Smokie zachovali formát a ze svého nového alba zazpívali tři skladby: „Take a minute“, If I Can´t Love You“ a …..

            Klub burácel, všichni zpívali, tančili co jim prostor dovolil (což nebylo mnoho) a po skončení koncertu všude kolem zněly pochvaly. Jen, jako vždy, došlo k omylu a navzdory tomu, že se kapela před koncem vždy vcelku zřetelně představuje jmenovitě, se jeden pán chlubil svému známému, že má fotku s Chris Normanem. Zpět do hotelu nás vezl Michal. Neznal Krnov moc ani za světla, takže za tmy jsme tam bloudili tuplem. Pak jsme zjistili, že jsme kroužili kolem hotelu jako vosy, ale nepoznali ho. Dopadlo to tak, že nás předjel autobus se Smokie, takže jsme zkonstatovali, že jsme klidně mohli na ně počkat. No nevadí. Spát jsme šli asi v jednu.

            Ráno jsme šli na snídani časně, téměř jsme se ve dveřích srazili s Martinem. První snídani jsme řešili jeho tibetské náramky, japonské zemětřesení, jeho letní sestřih, moji nedokončenou roční účetní závěrku, Patrikův apetit a samozřejmě došlo na focení. „Ou“, teď, fotit…“, ještě měl mokrou hlavu ze sprchy. Omluvil se, že jde strčit hlavu pod fén a hned přijde. Pak do místnosti vešel Mike: „Oh! You!“, smál se, že se za chvíli bude bát vlézt do vlastní koupelny, aby nás tam nenašel. „Sorry“, smála jsem se. Mick na mě pobaveně mrkl. Pak přišel Terry. Jason sháněl smažená vajíčka a byl zklamán. A nejen on.

Děkuji

promotérovi a majiteli Kofoly Martinu Hradečnému za vstřícnost, děkuji svému kolegovi a kamarádovi Radkovi Hlavsovi a děkuji Michalovi Dálnevím za odvoz

 

BRNO – 17.březen

            Kolem desáté bylo domluveno, že se pro nás staví můj šéf a kolega a odvezou nás do Brna. V první fázi přípravy tohoto turné šlo totiž o to, že jsme s Janou neměly odvoz z Krnova do Brna a nechtělo se nám říkat si Terrymu o svezení, neboť jde o poměrně zdlouhavou cestu, a tak mi můj mladý dynamický akční šéf nabídl, že tam udělají služební cestu a zabijeme tak dvě mouchy jednou ranou. Kluci slib dodrželi a v deset mi volal Vojta na mobil, že jsou u hotelu. Pořád pršelo. U otevřeného kufru auta už stál nachystaný Miki a ještě než naházel naše zavazadla dovnitř, nadšeně mi ukazoval, co převážejí z Krnova do Prahy. Sklípkana. Ne, přesněji – SKLÍPKANA. Obrovského pavouka, který měl jen zadek velký jako tenisák! Trůnil si to v cestovní lednici a nic ho nezajímalo. Vůbec byla tahle část cesty taková „přírodopisná“. Stavovali jsme se totiž v YMCA v Olomouci, kde nám kluci chtěli ukázat Kosmany. Byli jsme zváni na kafe, ale protože jsme pospíchali, odmítli jsme. Podívali jsme se na krmení opiček a jeli dál. Vezla jsem klukům jako úplatek tvarohový koláč. Pořád mluvili o hladu, a když jsem jim dala krabici, vrhli se na ní s výkřikem „jé, mokrá buchta, to zbožňuju“ a celý obsah „vdechli“ během cesty. Byl to celý plech! V Brně nás vyhodili před hotelem se slovy: „hele, tos neřekla, že budete bydlet v Tescu, hahaha“. Okolí opravdu nebylo vábné. Z jedné strany nákupní středisko a z druhé cementárna. Ubytovaly jsme se s Janou a čekaly na Jožku, který měl každou chvíli dorazit. Místo něho, ale první dorazili Smokie. Šla jsem zrovna cosi vyřídit na recepci a kluci mě uviděli na schodech. Zrovna jim byl nabídnut „Welcome drink“ a manažer hotelu jim cosi vyprávěl. Minula jsem Micka. „Hi“, mrknul na mě potichu. „Hi“, odpověděla jsem taky potichu, abych nerušila manažera. Terry se usmál: „Hallo“, řekl potichu, aby nenarušil manažerovu linku. Odpověděla jsem šeptem. Manažer se otočil a zaburácel: „Nedáte si s námi Šampaňský?“. A bylo po „seanci“. Ostatní začali mluvit, odkládat skleničky a odcházet na pokoj.

            Jožka přijel asi ve čtyři, tak po krátkém odpočinku, jsme se vydali hledat Výstaviště. Místo druhého koncertu tohoto turné. Bylo tam spousta lidí. Celý koncert byl pojat velmi „profesionálně“. Ochranka se brala převelice vážně a na náš dotaz, kde se máme hlásit s akreditací nám bylo sděleno, že jsme měli jít vchodem pro VIP, což bylo na úplně druhé straně. Nakonec se jim nás zželelo, protože stále pršelo a pustili nás hlavním vchodem. Vzhledem k tomu, že jsme situaci trochu podcenili, přijeli jsme pozdě a dostali se „až“ do druhé řady. Avšak během čekání na předkapely, které tentokrát byly dvě, jsme se seznámili s okoloopírajícími se, a tak se stalo, že velmi vlídný pán v první řadě uvolnil místo vedle sebe pro Janu a mě nabídl nejdřív pivo a pak i své místo. Stáli jsme jako obvykle proti místu Terryho a výhledem na Martina.

            Po naší známé předkapele The Cell přišla na řadu brněnská kapela Tibet. Co hráli nevím, neboť jsme to prokecali s okolostojícími. Přímo vedle mě stál velmi velký nevlídný pán s brunátným obličejem s neméně velkou a nevlídnou manželkou. Předkapely se začaly balit a na pódium vystoupil Sean a Vernon. Najednou jsem za reprobednami uviděla Terryho, který přišel obhlédnout návštěvnost. Ta ho evidentně potěšila, tak začal fotit. Mrkl na mě a pak namířil na nás. Jana ho neviděla, vzala jsem jí kolem krku a řekla, že nás přišel Terry vyfotit, tak jsme zaujaly pózu, což vzbudilo pozornost okolí. „Kdo je to?“, zeptal se velký nevlídný pán po mém boku. Řekla jsem mu to. „Ňákej Terry“, řekl manželce. „Terry Uttley“, upřesnila jsem. Zcela marně. „Toho neznám“, řekl velký nevlídný pán, „my známe Chrise Normana“. „Hm“, odpověděla jsem, „ten tady dneska nebude, tak to můžete jít klidně domů“. Zírali nechápavě. Jakto? Jsou přece na Smokie. A tak jako mnoho a mnohokrát jsme je museli poučit. Jestli byli předtím nevlídní, tak teď byli přímo otrávení.

            Smokie vystoupili na pódium a koncert se rozjel. Kluci byli tak nadšení tím davem a burácejícím sálem, že hráli jak o život.Běhali, skákali, usmívali se, pitvořili, mrkali na nás, Martin se tak odvázal, že navzdory tomu, že jak říká netancuje, aby neztratil přitažlivost, se začal pohybovat tak, že to tanec velmi připomínalo. Klávesy „sjížděl“ tak, že jsem čekala, že mu začnou vyskakovat a budou lítat kolem jak konfety. Z Mika se lilo. Steve mlátil do bubnů div nezlomil paličky. Byl to velmi vydařený koncert.

            Vzhledem k tomu, že hotel neměl restauraci, šli jsme všichni disciplinovaně spát.

Děkuji

Mikimu Erdingerovi, svému šéfovi a Vojtovi, svému kolegovi, za odvoz, za sklípkana i za Kosmany a především za to, že jsou tak báječně praštění a podporují mou stařeckou úchylku i přesto, že Smokie nazývají strejdama…

 

PARDUBICE – 18.březen

            Ráno jsme byli na snídani jako první. Po nás se začali pomalu trousit ostatní. Přišel Martin a rovnou si k nám sedl. Přišel Martin-promotér, vytáhl notebook a noviny a pracoval. Přišel Mike, koukl se na nás, a řekl: „Wow, AGAIN!“ a usmál se. Přišel nějaký neznámý host a nevšímal si nás… Všechno jako vždycky. Martin se zeptal promotéra, co o nich píšou. Ten začal vážně předčítat: „…včera se v Brně uskutečnil dlouho očekávaný koncert legendární skupiny Smokie. Skupina dle očekávání nezklamala, jen ten podivný chlápek u kláves vzbuzoval pozornost…“. „Ech, co?“, myslela jsem, že špatně slyším. Podívala se na Martina a zachytila jeho zmatený výraz. A pak nám to všem došlo. Martin-promotér se začal smát. Vtipálek. Jo, to se mu povedlo. Na vteřinu jsme mu to všichni „sežrali“.

            Martin-promotér mi před turné řekl, že máme volné vstupy samozřejmě, ale o backstage-pass, abychom mohli všude, musíme říct Jasonovi. Protože na Jasona jsme narazili vždy jen náhodou, řekla jsem Martinovi, jestli by to zařídil. To bylo v Krnově. Teď jsme se ho zeptali, jak to dopadlo a Martin řekl, že žádné legitimace nemají, ať přijdeme, když chceme a kam chceme. Jana zalitovala, že nebude mít žádný do sbírky a Martin řekl, že má taky sbírku, ať počkáme a za chvíli přišel a přinesl hromádku backstage-passů z různých zemí. „Nechte si je, ale nepoperte se“, řekl a smál se nám, když jsme se na hromádku vrhli jako kobylky a pak začali handlovat. Slíbili jsme, že se nepopereme.

            Musela jsem v Brně zajít za kolegyní něco vyřídit, takže jsme se rozhodli vyjet dřív. Venku stále pršelo a ještě než jsme vyjeli z města, začalo dokonce sněžit. Cesta byla příšerná, ale naštěstí docela utekla. Hotel v Pardubicích jsme našli hned a zázrakem a náhodou. Vešli jsme do recepce a začali se zapisovat a najednou „hle“, autobus. První vešel Mick. „Jsme tu první. Zase.“ Vytahovali jsme se. Mick se zasmál: „hi“. Jak ostatní vcházeli, tak se začali smát a zdravit nás. Recepční řekla: „Aha, už chápu…“, a od té doby jsme byli VIP. Měli jsme nádherné pokoje, propojené dveřmi, takže jsme litovali, že tam nebydlíme delší čas.

            Převlékli jsme se a šli do restaurace. Seděl tam Terry a Mick. Sedli jsme si opodál a objednali oběd. Mick po chvíli odešel a Terry se zvedl a přisedl k nám. Tady nám také oznámil smutnou novinu, že Jason a Vernon odcházejí a už dál s nimi nebudou jezdit. Že jsou oba unaveni a chtějí se věnovat jiným projektům a rodinám. Za chvíli přišel Martin, k našemu stolu se už nevešel, tak si sedl vedle. Zeptala jsem se servírky, jestli by ty stoly šly srazit, ale řekla, že bohužel, že mají těžké kovové nohy. Mezi stoly navíc bylo cosi, co mělo připomínat zřejmě trávu. Metr a půl vysoké zelené klacky, které pružili. Martin je rozkomíhal a Terryho to inspirovalo a vzal talíř a chtěl vytrhnout jednu tu tyč a zkusit žonglovat. Ale nešlo to. Servírka se zeptala Martina, jestli má vybráno a ten se omluvil, že ještě ne, že ještě neměl čas. (Kdyby si tak místo hraní s klacky objednal oběd…) Pak nám přinesli jídlo. Objednala jsem si špagety Carbonarra. Byla to hromada jak pro těžce pracující. Terry i Martin se smáli, že to nemůžu sníst. Terry odešel a Martin promptně přisedl k nám. Jožka svou porci vypucoval, ale do nás s Janou to nějak nelezlo. Martin mě sledoval, smál se mi. Řekla jsem, že mi to nechutná. Jedla jsem pomalu, ale statečně, nicméně hromada byla opravdu ohromná a talíř velkoobjemový. Vzdala jsem to a nechala odnést. Martin mi připomněl nedopitou čokoládu na letišti. A k tomu teď nedojedený oběd. Zřejmě získal dojem, že se živím „vůní květin“. Když jsem si objednala kávu a přinesli mi obrovskou sklenici s čepicí šlehačky, pokáral mě se slovy „že už přece nemůžu…“. Má životospráva se mu evidentně nelíbí. No, když už jsme u toho – tak ani Janina. Ubíjejí ho její ranní uzeniny a přeslazená káva s pěti cukry. Sám čekal na lososa, kterého prý zřejmě ještě nechytli. Tak dlouho na něj čekal. Byl to veselý oběd. Řekla jsem mu, že dnes hodláme jet s nimi na zkoušku a on řekl, že fajn, za 20 minut dole. Taky se ptal, jak to děláme, že jsme vždycky v první řadě a vyjádřil naději, že dnes budeme zase. Řekla jsem, že když se zadaří, tak jo. A on na to: „Budu vás tam očekávat.“ Takže za 20 minut jsme MY byli dole, ale ONI nikde. Měli zpoždění 10 minut.

            K hale jsme přijeli právě, když tam hlídač parkoviště věšel ceduli „Parkování 100 Kč“, pustil nás s tím, že nás „skásne pak“. Vešli jsme do haly a sledovali zkoušku. Mikovi nebylo dobře. Byl „zelenej jak sedma“. Hledala jsem promotéra. Ujal se mě jeden kluk z ochranky a hledal se mnou tak dlouho až jsme ho našli. Představila jsem se mu a řekla, že „jsme ti akreditovaní“ a on řekl, „fajn, přijďte v sedm ke vchodu“. Požádala jsem, jestli bychom mohli dřív, abychom obsadili první řadu, vzdychl a řekl, „tak jo, tak přijďte v půl ke vchodu VIP a já vás pustím“. Byl zlatý. Pak, v těch půl, nám ještě osobně přinesl pásky a když jsem namítla, že teď už je nepotřebujeme, když už jsme tady, řekl ať si je vezmeme, že by nás pak nikam nepustili.

            Čekání na začátek jsme vyplnili mimo jiné i focením s Alešem Brychtou, který byl ten den jako první předkapela před The Cell. Koncert začal a těsně před přestávkou mezi předkapelami a Smokie, jsem si vpravo za pódiem všimla stínu. Zaostřila jsem zrak a říkám si: „tu kudrnatou hlavu znám“ – Martin se přišel přesvědčit, že jsme v první řadě. Ve chvíli, kdy zachytil můj pohled, se rádoby nenápadně ztratil ve tmě, jakože tam vůbec nebyl.

            Koncert, jak jinak, byl velmi úspěšný a lidé nadšení. Mám dojem, že tentokrát snad ani Chrise nikdo nepostrádal.

            Vzhledem k tomu, že jsme se po zkoušce už nestihli vrátit převléknout, nešli jsme do backstage, ale jeli rovnou na hotel, že se dáme do pucu a počkáme v restauraci. To byla smůla, protože potom nám Terry řekl, že je tam přišel navštívit (ex)promotér Petr Císařovský a Zíza. No, smůla. My jsme mezitím dorazili na hotel a tam jsme zjistili, že vysoce žádaná restaurace už má zavřeno. Otevřený byl jen „lobby bar“, ovšem bez pití. To jsme si museli pití přinést z pokoje z minibaru. Napadlo mě se zeptat, od kolika do kolika jsou snídaně a bylo mi sděleno, že od sedmi do půl jedenácté. Přišlo mi to málo a ptala jsem se, jestli to nejde posunout, ale prý ne. Kdo přijde pozdě, může dostat balíček. To nás maximálně pobavilo. Představili jsme si, jak si v autobuse na koleni otvírají paštičky a pitíčko. Jako základka na školním výletě a úplně nás to rozložilo. Když se začali trousit, svíjeli jsme se smíchy, slzy nám tekly, nemohli jsme mluvit, jen jsme bezmocně mávali na pozdrav „hi“. Vyvolávalo to nejen užaslé pohledy, ale ještě je to rozesmívalo. Pak přišel Vernon a postavil nám na stůl tři lahve vína „for Terry“ a odešel. Terry řekl, že za námi přijde, ať počkáme. Za chvíli byl zpátky. Přitáhl si k nám židli od vedlejšího stolku, chvíli jsme povídali, pak se fotili a pak nám začal ukazovat svůj mobil. Ukázal nám takovou blbinku, kterou nám ukazoval Martin už na letišti. Jak vidno, mají ji všichni. Je to kreslený panáček ve tvaru krabice. V horních rozích očička na přední straně pusu. Terry mi řekl, ať ho podrbu na „bříšku“ a ono se to začalo smát jako náš slavný kreslený krteček. Když jsem do toho píchla prstem, otevřelo to hubu jakože mě to kousne. Bylo to děsně legrační a Terry pak řekl: „look, Carol“ a píchl nebohé figurce  prstem do oka a ono to vykviklo „au!“. Pak mi řekl, ať do toho řeknu „so“, řekla jsem a ono nic. Řekl: „lauder“ a když jsem to udělala, tak mi to odpovědělo. Pak mě vyfotil. Nevěděla jsem co dělá a tvářila se trochu nejistě a pak mi ukazoval, co dělá. „Hodil“ to do nějakého spešl programu a naklikal a najednou se tam objevila moje tvář, ovšem tluuuustááá jako bych měla 140 kg. „No more hamburgers“, řekl Terry a smál se. Asi za hodinu jsme šli spát.

 

PLZEŇ – 19.březen

            Další den jsme přišli na snídani v osm a byli jsme tam opět první. Dlouho se nic nedělo a pak se začali trousit byznysmeni. Ve tři čtvrtě na devět přišel Martin a sedl si k nám.

Tentokrát se mluvilo o Alanovi. Jožka vyprávěl, jak za ním s klukama byli v Německu. Martin se ptal jak se má. Mluvili o jeho kapele i o kapele mladého Burtona. Všechno si nepamatuju.

            V půl jedenácté jsme vyrazili směr Plzeň. V hale jsme se potkali s Mickem: „Už jedete?“, zeptal se. Kývla jsem: „Abychom tam byli zase dřív.“ Mick se zasmál. Zeptal se nás, jestli nám může poslat na stránky link na svou novou desku. Řekli jsme, že of course, ať pošle a jestli ví adresu. Ano, řekl a rychle a suverénně ji vysypal z rukávu. Zdá se, že navzdory češtině si naše fanklubácké stránky prohlížejí i Smokie. Jak hřejivé! Viď, Láďo?

            Cesta do Plzně byla dlouhá, ale počasí ušlo. Vzhledem k tomu, že jsme míjeli náš dům, stavili jsme se u nás na nejnutnější krátkou dobu, Jožka s Janou se pozdravili s mou rodinou, nafasovali jsme rady ohledně nájezdu na nový pražský okruh a pokračovali jsme dál. Když jsme dorazili do hotelu, recepční nám oznámila, že Smokie přijeli před deseti minutami. Smůla! Tentokrát se (slovy Járy Cimrmana) „nezakecali“ kluci, ale my. Ubytovali jsme se. Láďa ani Petr C. ještě nedorazili. Ale ještě jsme ani nestačily s Janou vybalit a Láďa za dveřmi. Šli jsme do restaurace a čekali na Petra. Přijel asi za půl hodiny. Odvyprávěli jsme klukům vše co se do té doby odehrálo. Mezitím přišli na oběd Smokie, kteří tam měli vyhrazený stůl, kam jsme je všechny posílali a kam se jim evidentně nechtělo. První přišel Mick a chudák tam seděl jako za trest sám a nudil se, zatímco my jsme se skvěle bavili. Za chvíli přišel Martin, přišel pozdravit kluky a pak si přisedl k němu. V patách mu byl Terry. Uviděl Láďu a celý se rozzářil a také přišel pozdravit. Dlužno podotknout, že Láďa se patrně nestříhal již několik let, vlasy má až na záda a Terry mu je zcela nepokrytě záviděl. Však mu taky při loučení kladl na srdce ať nemění svou image. Pak se z tohoto turné stalo česko-německé setkání, neboť se k nám hlásily dvě fanynky z Německa – Gabi s kamarádkou, jejíž jméno jsem přeslechla a která mluvila pouze německy. Chvíli jsme si německo-anglicky povídali a pak se vydali k hale.

            A zde začíná největší paradox tohoto týdne.A možná to bude i největší paradox tohoto roku. No, uvidíme, nepředbíhejme. Zatímco všude jinde jsme byli odkázáni jen na čestné slovo Martina Fořta, že nebudeme mít problémy, a neměli jsme je. V Plzni jsme vzhledem k tomu, že jsme jako Fanklub spolupracovali s místními promotérkami žádné problémy neočekávali. Takže nastaly. Měla jsem u sebe volné vstupenky pro výherce soutěže a požádala jsem vrátného, jestli by mě nepustil dovnitř, abychom se nahlásili, tak jako všude. Pán byl ochotný a doprovodil mě až ke dveřím s nápisem „Production“ s tím, že mám chtít pana Peška. Vešla jsem, pozdravila, řekla, že hledám pana Peška. V místnosti bylo pět lidí. Po pravé straně seděly dvě slečny, nalevo stáli tři muži. Ten nejmladší řekl, že Pešek je on. Obě ženy jedly, zády a bokem ke mně, ani se neotočily, obě ruce v kečupu… Obě slyšely co říkám o akreditacích a o fanklubu, přesto nechali pana Peška, aby mě vyexpedoval se slovy, že nás pustí dovnitř až v sedm jako všechny. Požádala jsem, jestli by nás nemohli vpustit alespoň o pět minut dřív, abychom mohli zabrat první řady. Nebyla jsem vyslyšena. Bylo mi řečeno, že až po zkoušce. Řekla jsem, že ano, klidně, jde jen o pět minut o nic víc. Neuspěla jsem. Ptala jsem se, jestli ty vstupenky pro výherce mám nechat na pokladně, a že bych ráda věděla s kým mluvím. Jedna ze „slečen“ arogantně odpověděla: „Tady je produkce, máte to na dveřích“. Odešla jsem. Cestou jsem pochopitelně zabloudila a málem skončila někde ve sklepě. Kolem půl sedmé vyvěsili na jedny dveře nápis „Akreditace“. Tak jsme se rozdělili na dvě skupinky. Část fanklubu šla k hlavním dveřím se vstupenkami a nás pět stálo u dveří s Akreditací. Před sedmou šel vyjednávat do pokladny Petr a také neuspěl. V sedm. A basta!

Prošla tam jedna z oněch sebevědomých slečen, kterou Láďa identifikoval jako Kateřinu Dědkovou. V sedm otevřeli hlavní vchod a dav se nahrnul dovnitř. To už se naštval i Láďa. Naše dveře otevřeli až po dalších pěti minutách. Mezitím se celý čekající dav „vcucnul“ do tepla. Pak nás slečna Dědková zadržela u stolku s dlouhým seznamem jmen a pečlivě udělala prezenci a teprve pak pustila dál. Nemusím říkat, jak jsme se cítili a jakou jsme měli náladu. Ale měli jsme štěstí. Všechen ten dav, který bral schody úprkem, se hnal do patra na místa k sezení. Parket u pódia zel prázdnotou, kromě pěti rychlých fanklubáků a několika lidí. Uklidněni, jsme zaujali pozice na našich obvyklých místech. Kluci byli tak rozhození, že šli na pivo. Předkapela už nás vítala s úsměvem. A my už s přehledem mohli s nimi zpívat. Sál se postupně zaplňoval a když The Cell vyklidila pole, na pódium vstoupil Vernon a začal odpojovat kabely: „hi“, usmál se na mě, „dneska jste dojeli do hotelu později než my, že?“ Musela jsem zahanbeně přiznat, že tedy „yes“.

             Nakonec se tenhle koncert ukázal jako jeden z nejlepších. Stáli jsme těsně u pódia, takže Terry byl od nás necelé dva metry. Atmosféra byla báječná. Terry na nás mrkal, vrtěl boky, aby naznačil tanec, Martin se na nás od kláves střídavě usmíval a střídavě „dělal ksichtíky“. Mick přišel  na okraj zahrát sólo, mrkl na nás a řekl „hi“. Dokonce i Mike se na nás párkrát usmál a oběma palcema nahoru zhodnotil naše kreace. Steve se zubil zpoza bubnů a kýval na pozdrav. Byl to úchvatný konec příšerného začátku tohoto koncertu. Plzeň klukům ukázala, že Česko je miluje a oni to ocenili. Všichni zářili jako sluníčka. Po koncertu jsme na chvíli pokecali s ostatními a pak se vydali na hotel.

            Smokie přijeli asi deset minut po nás. Začali se srocovat v recepci a sjednávat zítřejší odjezd. Čekali jsme co bude, jestli něco bude. Martin mi přišel říct, že zítra odjíždějí v osm. Takže snídaně v půl osmé. „We’ll be there“, ujistila jsem ho. Volali jsme na Terryho, jestli by se nevyfotil s klukama. Řekl, ať sedíme, že za chvilku přijde. Seděli jsme pak v recepci s Němkami, které se převážně bavily s Vernonem, Seanem a s Jasonem, který kouřil Terrymu pod nos a pak se mu omlouval, že to je „bad habbit, I know“. Terry si přisedl, vyfotil s klukama a vzpomínal Petra. Ptala jsem se ho, když na pódiu řekl, že přijedou „very soon“, co to je a Terry vážně řekl „I donť know“, ani Petr nic do konce roku neplánuje. Bylo to smutné. Rozloučili jsme se s Jasonem a Vernonem, popovídali a vyfotili s Gabi a její kamarádkou a šli na pokoj „strestat“ jedno víno, které nám Terry věnoval. Domluvili jsme se, že se sejdeme u kluků na pokoji, protože tam je notebook. Tak jsme s Janou vzaly skleničky, víno a plížily se ztichlou hotelovou chodbou k asi třetím dveřím a zaklepaly. Nic. Zacvakala jsem na dveře netrpělivě kartou. „Tak, kluci…“, oslovila jsem dveře. Za nimi se ozval šramot. Jana „zlomyslně“ přikryla špehýrku prstem. Najednou ze sousedních dveří vyhlédl Láďa: „My jsme vedle…“. PANEBOŽE!!! V životě jsme nebyly tak rychlé. Zalítly jsme ke klukům do pokoje rychlostí blesku a modlily se, aby v tom pokoji nebydlel třeba Mike. Seděli jsme asi hodinu, byl to nejvydařenější a nejlevnější mejdan, který pamatuju. Tak skončil poslední den.

LOUČENÍ – 20.březen

            Ráno jsme se vydali na snídani v plném počtu. Otevřely jsme s Janou dveře ve stejný okamžik jako Terry. „Hi, good morning“, byly jsme překvapené. Terryho pokoj sousedil s klukama – naštěstí z druhé strany, než jsme my klepaly…

            V restauraci jsem chvíli váhala jestli si nesedneme ke stolu rezervovaném pro Smokie, aby se k nám ještě někdo vešel. Ale zviklal mě Janin ustrašený výraz. Sedli jsme si tedy ke stolu pro pět jako včera. Pak přišel Terry a sedl si ke stolu pro dva. Jako další do dveří vstoupil Mike a sehrál scénku: uviděl nás, zarazil se, jakože se lekl, usmál se a řekl: „again!“. Tentokrát byl dobře naladěn – bezpochyby proto, že už jeli domů (hahaha). Sedl si ke stolu šikmo proti nám. Pak přišel Martin. Rozhlédl se, zaznamenal „rezervovaný“ prázdný stůl a náš plně obležený. Přišel k sousednímu stolu a naznačil, jakože ten svůj stůl přitahuje k tomu našemu. Zasmáli jsme se. Řekla jsem, že se můžem přestěhovat, ale řekl, že ne, že je stejně málo času. Když jsem si pak šla kolem něj pro další džus, řekl: „je vás už moc, tak se k vám už nevejdu“. Smál se. Řekla jsem „bohužel“ a myslela jsem to vážně. Dost mě to mrzelo. Po chvíli přišel Vernon a sedl si k němu, tak už tam neseděl tak osiřele. Restaurace to ráno vypadala trochu legračně. Rezervovaný stůl byl zcela netknut a oni byli volně rozptýleni po prostoru. Každý u jednoho stolu. Separatisti. Jenom my jsme seděli nasáčkovaní všichni pohromadě.

 

            A pak udeřila osmá hodina. Stáli jsme v recepci a se všemi se loučili. To není hezké na vzpomínání. Pak jsme stály před hotelem a mávali autobusu. Za jeho okny jsme zřetelně viděli mávání. Mávali všichni a tak dlouho, dokud nám autobus nezmizel z očí.

            Takže to je konec! Je možné, že už nikdy nepřijedou? Myslím, že ne. Toto turné bylo bezpochyby velmi úspěšné, hojně navštívené a velmi vydařené. Je jedno, jestli to bylo v malém klubu v Kofole, nebo na obrovském zimním stadionu. Všude bylo plno, neřku-li, narváno. V tom by jistě mohla být nějaká záruka jejich návratu. Tak snad budeme mít štěstí.

 

            Nakonec bych chtěla poděkovat Martinu Fořtovi. Za to, že SMOKIE přivezl. Za to, že nám poskytl nezbytné informace. Za to, že nám umožnil jim dělat společnost a za to, že splnil co slíbil. Děkuji.

 

Také děkuji všem, kteří dočetli až sem a všem zúčastněným fanklubákům.

Karin

 

 
 
(c) 2003 - 2008 Ladislav Duspiva aaa

info@smokie-cz.com    smokie-cz@seznam.cz

 Poslední aktualizace  24.02.2015