18. 5. 2010 vystoupili Smokie v Bratislavě (Športová Hala Pasienky) - první zastávka Slovenskočeského Tour

Den nultý – pondělí

To nám to pěkně začíná... První měla přijet do Bratislavy Jana, ale díky povodním na Opavsku, vodě na kolejích a spadaným stromům je stále ještě na cestě, zatímco já už dávno sedím na pokoji. Je zmoklá, unavená a zmrzlá a bombarduje mě smskami jaký je pokoj a jestli jsem už použila vanu. Jak jí mám proboha řict, že tu žádná vana není!? Asi me zabije.

Přitom povodně jsou až problémem číslo dvě. Daleko horší je, že světově proslulá sopka opět bouchla. Takže od neděle Británie střídavě uzavírá různé části svého vzdušného prostoru. Nezbývá než doufat v mou šťastnou hvězdu, schopnosti manažerů, vypracovanou logistiku a flexibilitu kapely.

A máme to tady! Dorazil Jožko a s ním i zpráva, že je všechno jinak. Přiletí až ráno v devět a ne po částech, ale všichni najednou. Takže prozatím tento souboj vyhrává Eyjafjallajökull. K čertu s ní!

Večer jsme se sešli s Petrem Císařovským a jeho vysmátým týmem na válečnou poradu. Celý večer byl ovládán černým humorem a sopkou. Došlo i na katastrofické scénáře, kdyby ani tentokrát nedoletěli – „co takhle oprášit scénky a písničky školních besídek?“. Petr geniálně imitoval Karola Poláka a Zíza slíbila tanec o tyči...

Kolem dvanácté ještě poslední kontrola webových stránek letecké společnosti, která je měla dopravit a šlo se spát.

Den první – úterý

Už od devíti sedíme v hotelu, čekáme na ubytování a čekáme na Smokie. Nervozita se stupňuje, ruce se klepou, je deset a nikde nikdo. Přijiíždí auto, Jana vyskakuje: „to je Jožko a jede sám...!“. Klídek. Do dveří vchází cizí chlap. Planý poplach...

Konečně taxi. První přichází Steve, v těsném závěsu Mick a Terry. Unaveni, hladoví (jako vždy), ale stále vlídní (jako vždy). Krátké přivítání, pusy na tvář a honem se „začekovat“ a rovnou na snídani. 

Ale kde je zbytek? Chybí nám Petr... zde přichází další – Petr a Mike. Ó světe zboř se! Čekáme cosi nevrlého a pro jistotu ani nevstáváme z křesel, jen mu nesměle mávneme. Ale Mike se smál , pokynul a pozdravil. Ale to stále není vše! Ještě pár lidí chybí a stále chybí i náš dvorní řidič tohoto turné Jožka. Petr je nervózni: „kde je?“. Už pomalu vidíme Jožku jak míří na Komárno. Po denervujících deseti-patnácti minutách, kdy Petr pochodoval před hotelem jak tygr v kleci, Jožka dorazil. První přichází Sean, za ním Jason a Vernon a poslední Martin a Jožko. Ti dříve jmenovaní  šli rovnou do hotelu a poslední „šel na kobereček“. Petr cosi domlouvá Jožkovi, drží se za hlavu, Jožko klopí hlavu a pak se pokorně chopí zavazadel a vykládá za trest kufry z auta. LOL

Je půl druhé, sedíme na pokoji, všichni spí, já tu klobu tuto zprávu a ti dva mi sedí za zády a ryčí smíchy. Takže to je pro tuto chvíli vše. Další až se probudí...

Jožko měl nakázáno ve čtvrt na šest přistavit kočár pro odvoz na zvukovku, dali jsme si kafe pro restartování unaveného organizmu a rozhodli se, že my s Janou si uděláme zdravotní procházku. Bylo to tak trochu z nutnosti, protože jsme se nevešly do auta, ale co to budu rozmazávat ... Bylo něco po čtvrt a ješte stáli v hale. Došly jsme si pro věci do pokoje, sjely dolů a oni tam ješte stáli. Petr nervózně podupával.   Nedochvilný Mick udýchaně přiběhl , zatímco stejně nedochvilný Mike došel velmi zvolna...

My s Janou jsme se také velmi zvolna vydaly k hale, takže když jsme tam dorazily bylo prakticky po zkoušce a my se mohly zase vydat zpět. 

Koncert začal v osm. Jako předkapela byla Matka Guráž . Je to kapela sympatických chlapíků a jedné roztomilé dívčiny hrající na saxofon. Jejich vystoupení se nese v duchu reggae a rocku. A tady můj popis končí. Následující fundované postřehy podle diktátu Jožky:

Rytmika dobrá, drobné změny v aranžmá, hlavně v klávesách, které vynikly obzvlášť v „Mexican Girl“ a If You Think You...  (můj postřeh : mlátil do toho jak hluchej do vrat, ale stejně ho někdy nebylo moc slyšte. LOL). Narváno tam zrovna nebylo, ale navzdory tomu těch asi  1500 lidí nadělalo pořádný randál a „kluci“ se zdáli velmi spokojení.  Po koncertě jsme čekali až se všechno vyklidí, složí, „chlapci“ dostali občerstvení a pak se courali jeden za druhým kolem nás, vždy vznesli nějaký dotaz a zase se zanořili do šatny. Nejveselejší rozhovor proběhl s Martinem. Martin vyšel ze šatny a dle svého zvyku řekl cosi tak rychle, že jsme všichni zachytili pouze poslední slovo, které se nápadně podobalo slovu „Mattoni“. V té chvíli jsme se zrovna nesoustředili a Petr zareagoval slovy: „Mattoni už není“. Všechny nás to rozložilo a Martin nechápal co tak legračního řekl.

Pak byl dán pokyn k odjezdu a tak se všichni snažili nasáčkovat do dvou aut, protože byli stále unaveni po cestě a nikdo tam nechtěl zůstat posledni, takže ve výsledku se v každém autě k sobě tulili čtyři plus řidič. Na hotelu bylo mrtvo, dolů přišel jen Terry, Jason, Vernon a Sean.  Pak jsme to zabalili všichni.

19. 5. 2010 - Smokie v Nitře (Mestská športová hala Klokočina)

Den druhý – středa

Ráno začalo optimisticky. Za oknem slunce, žádný vítr, žádný déšť, v pokoji příjemně teplo. Probudili jsme se brzy, příprava na snidani zabrala poněkud více času než obvykle, ale jestě jsme se vešli do hodiny. V devět jsme vyrazili  dolů. Tam již seděla Zíza s Martinem. Petr, kterého jsme potkali u výtahu si přisedl k nim. Sedli jsme si vedle. Martin mi zasalutoval na pozdrav. Pusu nezavřel.  Očividně se dobře bavili. Pak odešli a Martin, stále ještě ne zcela vypovidaný,  se hbitě přesunul k nám. Dal si druhou várku snidaně se slovy, že nevi kdy, kde a jaký ho čeká oběd. Po počátečním klopýtavém úvodu jsme volně přešli k politické situaci v Británii a u nás. Jen co Jožka zmapoval situaci a zařadil Camerona na správnou stranu politického spektra, mohl předat veškeré know-how, které mi čmajzl. Ale protože přece jen neměl  našprtáno  jako já, měl mezery, které jsem mohla promptně  vyplňovat. Poté, co jsme se dohodli, že nejlepší by bylo všechny politiky odsteěhovat na Island, jsme probrali guláše. Terry totiž včera na koncertě opět s vlahým zrakem vzpomínal na nejlepší  maďarský guláš, který kdy jedl, a to bylo právě zde, v Bratislavě. My jsme se dostali až  ke guláši mexickému, a když jsme se „pokrájeli chilli papričky“ všichni jsme se vžili do situace, kterou Martin barvitě líčil, kdy si člověk potřísněnými prsty sáhne do oka. Byla to pro nás všechny představa natolik hrozná, že naše reakce vzbudili pozornost okolí. V té chvíli se Martin rozhodl, že nutně potřebuje jít „blogovat“,  opustil nás a nechal nás v té ostudě samotné. 

Je třičtvrtě na jedenáct, za chvíli bude přistaven autobus a odjíždíme do Nitry. Takže príští zpráva odtamtud. Škoda, že opouštíme konečně slunečnou Bratislavu, protože podle předpovědi v Nitře prší.

Jsme zde, cesta byla celkem rychlá, pohodová, ale v Nitre samotné se zrejme zastavil čas a navíc je tu zima jak v psinci. Všichni si tu pripadáme jako  pred dvaceti lety. Ubytovali jsme se v malém penzionu, a když ríkám malém, myslím tak  MALÉM, Že když se dva sejdou na chodbe, tak jeden musí vycouvat, aby druhý prošel. Teď jsme po jídle a nakročeni podívat se na športovú halu Klokočina, kde by mela každou chvili začit zvukovka.

Prijeli jsme akorát.  Práve zkoušeli. Tím chci ríct, že zahráli píseň Looking For You, Mike si cvične neco zabrblal do mikrofonu a šlo se „domu“.  Následovali  jsme je do hotelu,  z kterého jsem byla chvíli unešená, než mi tam v pruvanu promrzly nohy.

Koncert začal tradične v osm. Matka Guráž se marne snažila zvednout diváky ze sedadel, ale ti byli velmi houževnatí a sedeli navzdory heroickému výkonu predkapely jako prilepení. Začali jsme se dost  bát, že celý koncert sami nestrhneme, ale značne jsme Smokie podcenili, neboť hned pri intru se začali davy stahovat dolu do kotle,  privítáni byli bourlive a nadsení se stupňovalo až do úspešného konce.

Do hotelu jsme dorazili první. Jožka, který zcela ztratil hlas si objednal čaj v marné naději, že to hlasivkám pomůže, ale nepomohlo. Já si také objednala  čaj, ale mé motivy byly úplně jiné. Hotel byl sice krásný a v létě zcela jistě i romantický, výhled na Nitru ve dne i v noci naprosto úchvatný, obsluhující číšník vtipný, ukecaný a ochotný, ale ten průvan byl nesnesitelný. Do 15 minut jsem byla totálně promrzlá, cvakaly mi zuby a ruce jsem měla tak zkřehlé, že jsem skoro nedokázala zvednout hrnek. Přítomné společnosti u baru to nevadilo. Jednak se zahřívali alkoholem, jednak byl bar umístěn v závětří a v neposlední řadě je hřálo vědomí, že za chvíli přijedou Smokie.

Ve chvíli, kdy do dveří vešel Steve následován Vernonem a Seanem společnost začala skandovat: „Smokie, Smokie...“. Zachytila jsem Vernonův užaslý pohled. Díval se na nás, jakoby si myslel, že jsme ty lidi navedli. Terry zamířil k pokoji, ale byl nucen se vrátit a rozdat pár autogramuů  Mike se snažil projít restaurací nenápadně s pštrosím přesvědčením, že když nikoho nevidí on, nikdo nevidí jeho. Sklonil hlavu a nedívaje se napravo ani nalevo prakticky proběhl  nikým neobtěžován.

Před odchodem ješte dostal Jožka od Terryho instrukce, ať jezdí opatrně. Vernon z toho získal pocit, že jedeme do Žiliny už teď a hrozně se divil. Jožka Terryho ujistil, že MUSÍ jet opatrně, když vozí takové princezny a Terry se smál, že ho určitě komandujeme a kecáme mu do řízení.

A tak skončil další den.

Den třetí – čtvrtek

Ráno jsme opustili Nitru a vydali se směr Žilina. Čekaly nás dvě hodiny cesty. Teď je šest, sedíme v hotelu a absorbujeme teplo do foroty, protože nás čeká krušná hodina a půl v  Garmin aréně. Stadion je tak trochu „jetý“ a vymrzlý. Nenašli jsme sice toalety, za to jsme si vyzkoušeli střídačku .  Vtipná mi připadá  cedule ,  která pod pokutou zakazuje vstup na ledovou plochu bez „korčulí“. Jak jsem si všimla, nikde je tam nepůjčují, tak opravdu nevím co budeme dělat. Navíc se nechávám unášet  představou koncertu Smokie jako lední revue. 

V pět hodin  začala zvuková zkouška, tentokrát písní Don´t Give Me That a pak došlo na tradiční fotografování s předkapelou a techniky, protože dnes večer jde o poslední koncert na Slovensku. Dnes se také loučíme s Jožkou, což je tak trochu smutné, nejen proto, že nás celé dny vozil,  převážel kapelu v Bratislavě sem tam, dělal nám  bodyguarda a „ajťáka“, ale i proto, že jsme si na toto uspořádání tak nějak zvykli a vyhovovalo nám to. Tak mě napadá, Jožko, vyhovovalo ti taky?

V půl sedmé nás v hotelu odchytil Majo, takže dnes tu budeme ve čtyrech. 

Právě nás míjí Martin a směje se mi. Naznačuje psaní. „Musím blogovat“, narážím na rozhovor u první snídaně. Je sedm a Martin se vrací. „Vy jste ješte tady?“ , diví se. Podíval se na hodinky. „Vy dneska nejdete na koncert?“ „Ne“, odpověděla jsem vážně. Martin se zarazil:  „Ne?“ a podíval se mírně zmaten na Jožku, jestli jsem mu špatně nerozumněla. Opět. Navázala jsem: „Tam dneska hrajou jen nějaký Smokie“, mávla jsem rukou. Martin pochopil: „Aha, tak nashle zítra“, smál se.

V půl osmé jsme se vydali do haly. Ale, ouha, bylo tam dost lidí a do první řady k hrazení jsme se dostat nemohli. Zůstali jsme v druhé.  Navíc jsme si neměli kam dát věci. Napadlo mě, že bychom je mohli schovat pod pódium, ale to se Jožkovi moc nelíbilo, protože se mu  nechtělo  nechat notebook bez dozoru. Nakonec se dohodl se Seanem: „dejte to tamhle“, mávl rukou k hromadě futrálů na kytary.

Koncert jako vždy začal v osm a Matka Guráž byla dnes o mnoho úspešnejší, možná i proto, že hrála na „domácím hrišti“. Tentokrát to vypadalo jako úspešný koncert už od začátku. Atmosféra byla o dost lepší než v Nitře. Začalo intro a Smokie vstoupili na pódium. Objevili nás vcelku rychle. Terry mrknul. Poslal vzdušnou pusu. Martin a Steve se smáli. Dokonce i Mike ocenil „naše výkony“. Aby taky ne. Například Jožka zase ztratil hlas. Koncert probíhal svižně.  Spokojeni byli určitě všichni.

Po skončení  Jožko odvezl  bratra na nádraží a my na něho čekali s Majem v hotelu. Jako obvykle se  dlouho  nic nedělo. Jožka nikde, ale začala se trousit kapela. A ejhle, kdo nám vchází do dveří - jako první vešel  Martin s baterií minerálek v ruce. Zeptala jsem se, jestli neví kde je Petr a na otázku proč, jsem řekla, že máme problém s dopravou, že nevíme s kým pojedeme. Po chvíli prošel Steve a  Mick. Pak Terry, který si k nám na chvíli přisedl. Došlo i na společné foto. Do baru prý nejde, protože stejně za chvíli zavírají. „Takže zítra ve dvanáct“, pripomnel.

A to byl poslední den na Slovensku...

Den čtvrtý – pátek

Ráno jsme se s Janou vzbudily, ne zcela svěží a odpočinuté a pohled do zrcadla nám náš pocit potvrdil.  Zmapovaly jsme škody na svých exteriérech a zkonstatovaly, že je to den ode dne horší a zítra už jistojistě dojde na štuk. Nedostatek spánku se projevuje nejen na našich tvářích, ale bohužel, chvílemi přestává pracovat i mozek.

V deset hodin pro nás přijel Jožka, který byl na noc doma. Přijel se synem, Jožkou II. To sladké dítě vzbudilo u Smokie pozornost. Jazyková bariéra tentokrát vůbec nevadila. Do hotelu jsme dorazili asi ve čtvrt na jedenáct. Na recepci se už procházel Vernon. Dal si k nám kufr a šel na snídani. Když se vrátil, dali jsme se do řeči. Je chodící encyklopedie. Sypal ze sebe čísla a datumy, že si nejsem jista, jestli jsem si zapamatovala všechno dobře. Prozradil, že se sice narodil v Anglii, ale když mu byly dva roky odstěhoval se s rodiči do Potugalska, ze začal s muzikou jako čtrnáctiletý a měli kapelu, že je mu 51, že má 30 let svou firmu a celkem se staral o asi 700 kapel, že jezdí jen se Smokie, že je z domu 170 dní v roce, takže má budovu svého nahrávacího studia stále rozestavěnou,  že nemá rád mladé kapely a připojil příhodu s Nirvanou, kteří s ním chtěli spolupracovat a on je odmítl s tím, že je to ztráta času, že ti se nikdy neproslaví, atd.atd. Zeptala jsem se na rodinu. Ukázal nám fotky. Má půvabnou 16tiletou dceru Casiu (nevím jak se píše, ale říkal jí „Kaša“), manželka je původem z Estonska. Pak jsme se rozpovídali o svých dcerách. Přišli jsme na spoustu styčných bodů. Oba máme dcery, které milují módu a rozhodly se jí studovat, obě od mala dělají balet, ale obě se rozhodly balet dělat jako koníčka, obě jsou také velmi kritické k zevnějšku ostatních lidí. Dost jsme se nasmáli. Děti jsou všude stejné. Vernon také zmínil , že mu dcera občas říká, že jeho oblečení je nemožné a čas od času se stává, že mu řekne: „tam se mnou nechoď, počkej tady.“ Pro toho, kdo ho nezná – Vernon je notoricky známý tím, že stále chodí v tričku a trenýrkách. Vždy, všude a za každého počasí. Vyprávěl, že letos ve Vladivostoku šel po ulici, bylo -35, měl tak namrzlé vlasy, že tvořily rampouchy  a  měl sice zimní bundu, ale opět jen krátké kalhoty. Po ulici jel člověk na kole a hleděl na něj v němém úžasu, tak dlouho až to zalomil do závěje.

Kolem půl dvanácté se začínali trousit i ostatní jak švábi na pivo. Martin se okamžitě začal věnovat Jožkovi Juniorovi. Chvíli byla řeč o dětech a cizích jazycích. Pak jsem mu řekla, že Jožka dnes končí, že tu zůstává . Martin projevil lítost a ujistil se, že mi jedeme dál. Řekla jsem, že ano, ale od teď už bez bodyguarda. Pak přišel Terry, na očích sluneční brýle, a dal každé pusu, jako že „see you later“ a Martin ho hned varoval, ať si dá bacha, že tam ještě máme bodyguarda. Pak se k nám otočil a řekl: „A teď už se s vámi víckrát loučit nebude.“ Pak přijel autobus a my pořád nevěděli s kým pojedeme. Ještě než nastoupili, vyfotili se s managementem hotelu a odcházeli. Martin se otočill: „Tak, děvčata, jedeme“ Ale Petr mu řekl, že ne, že pojedeme s ním. Martin se zasmál a mrkl, že chápe – výměna bodyguardů...

Do hotelu jsme přijeli kolem čtvrté. Smokie byli ještě na trase. Začalo pršet. Hotel je zcela nový, ale jak jsme se pak s Janou dozvěděly v místní hospodě, jakýsi podnikatel ho koupil jako pastoušku a přestavěl. Ale ne naráz, nýbrž postupně. Výsledkem je dokonalé bludiště. Recepční nás poslala na pokoje s instrukcemi: „ Půjdete doleva  kolem schodiště, první chodbou pak doleva, dostanete se k výtahu „C“, vyjedete do prvního patra a dáte se doleva, půjdete rovně ke skleněným dveřím a zase zabočíte doleva. Je to zóna C.“

Drželi jsme se instrukcí a pokoje jsme našli, ale děsila nás představa, jak Smokie bloudí po chodbách s kuframa ještě v šest večer. Autobus přijel a po zapsání sej im dostalo stejných instrukcí jako nám. Terry a Martin odešli a zřejmě byli úspěšní, neboť se nevrátili. Ale ne všichni jsou tak zdatní v orientačním běhu, takže se někteří začali vracet se zmateným výrazem a otázkou, kde že je jeho pokoj. Nakonec to recepční vzdala a doprovodila je na pokoje sama.

Celé odpoledne a večer pršelo, takže uvítali sportovní vybavení hotelu a každý si šel kam ho srdce táhlo. Např. Vernon si hned na recepci vybral raketu na squash.

Po večeři a posezení v restauraci odešli do nočního baru, kde se vyřádili na fotbálku. Terry a Mike versus Petr a Zíza. Pojali to jako mezinárodní souboj England : Czech Republic a Jason to komentoval. Ať se snažili jak chtěli, domácí vyhráli. Terry k nám přišel a zhodnotil to slovy: „Dneska všechno vyhrává Česká republika, ale kdyby to bylo v Anglii, tak by to bylo jiné.“  Po fotbálku se Angličani rozhodli napravit reputaci při kulečníku, neboť ten opravdu ovládají.

Postupně vždy někdo odpadl, ale protože se všichni dobře bavili, tak skalní ještě zůstali. Jana s Terrym vzpomínali na staré časy a Terry vzdal hold Petrovi, že je skvělý chlapík nejen po profesní  stránce, ale i soukromně, což u promotérů nebývá  obbyklé.

Den pátý – sobota

Vzhledem k včerejšímu flámu je tu dnes mrtvo. Kromě Jasona a Petra všichni vzdali i snídani. Je půl dvanácté a my s Janou čekáme na Láďu ,který by měl každou chvíli dorazit.

Láďa dorazil s hodinovým zpožděním ve dvě a s informací, že mu nefungují brzdy. Seděly jsme s Janou v restauraci a relaxovaly po vyčerpávajícím rozhovoru s Martinem. Byla to náhoda, nemám v hotelu dobrý signál, tak jsem šla ven telefonovat Láďovi, kde trčí a cestou zpět jsem uviděla v restauraci Martina a Seana. Přišla jsem k nim. Martin pozdravil. Řekla jsem: „Ále, ty jsi ještě tady? Já myslela, že už jsi odjel zpátky  do Anglie? Kdes byl celou tu dobu?! Řekla jsem, že pro něj něco mám a kdy mu to můžu předat? Prý kdykoli, třeba teď, že neodejde. Tak jsem doběhla na pokoj. Vzala  CD a došla zpátky už s Janou. Přisedly jsme si a Sean vyklidil pole. Utíkal chystat aparaturu do haly. Chudák Martin zůstal s námi sám a se svou polívkou. Hodina a půl uběhla jako nic. Během té doby jsem na sebe práskla kde co a zjistila taky kde co, včetně toho, že si Martin pamatuje nejen mé jméno. Koupila jsem mu Mou vlast od Bedřicha Smetany, protože jeho Enigma mi ji připomněla. Zdálo se mi, že byl potěšen. Řekl, že Smetanu zná, že nějakou jeho symfonii i hrál, ale dávno. Taky prý jako dítě i zpíval českou koledu v češtině, ale nevěděl o čem vlastně zpívá. Opět došlo na děti – jeho dceři je 24 a pracuje jako vychovatelka dětí z problematických rodin. Synovi je 17 a studuje. Probrali jsme i našeho Saturnina (myslím knihu Zdeňka Jirotky) a teorii o koblihách. Nevzpomínám si, proč jsem o tom začala, protože to bylo náročné na překla i na čas. Martin  se tvářil téměř vyděšeně, co to melu, což mi vůbec nepomáhalo, ale já už to nechtěla vzdát. Když se konečně zorientoval zeptal se, do jaké kategorie lidí bych zařadila jeho. Že si myslí, že on by ty koblihy začal házet. Řekla jsem, že souhlasím, a že já taky. Tím jsme teorii dr. Vlacha opustili. Konečně. Jana se pak ptala co dělal celý den a Martin řekl, že byl na snídani už v sedm , a že tu bylo úplně plno, lidi seděli nasáčkovaní blízko sebe, tak se pak sebral a šel se projít. „Sám?! Venku?! A beze mě?!“  Smál se, že nevěděl, kde jsem  a že si šel koupit velkou vodu, protože tady prodávají jen malé lahve. 

V pět hodin jsme se s Janou a Láďou vydali do Třebíče, kde jsme měli zamluvené volňásky od zdejších pořadatelů, neboť naše legitimace „Poriadatel“ tady neplatily. Tenhle koncert  byl úplně o něčem jiném. Už před bránou to vypadalo, že je to fronta přinejmenším na U2. Bylo narváno a lidé se těšili i na předkapely. Zvláště na Turbo.  Zvukově to měli tak předimenzované, že jsme myslela, že mi rupnou bubínky. Jinak to samozřejmě bylo  pěkné (to já jen, aby mě nenapadl nějaký zarytý fanoušek Turba).  Koncert Smokie byl  jako tradičně výborný a publikum to náležitě ocenilo. Řev a skanodování bylo ohlušující a jak jsme dodatečně zjistili v hotelu, získali si zde další zástupy fanoušků. Obzvláště vidět to bylo v restauraci při rozlučkovém rychlovečírku, kdy se s Terrym chtělo fotit snad 60 lidí a někteří i víckrát, takže hrozilo, že Terry zmešká ranní letadlo. Po koncertu totiž přišla velmi neočekávaná zpráva, že je opět – jako tradičně – všechno jinak a odlet se posouvá z odpoledních hodin zpět na původní ch dopoledních 11, což znamená neoblíbené brzké vstávání  a odjezd už v sedm ráno. Všichni jsme byli velice nenadšeni, protože jsme měli naplánován večírek na závěr. Ale tak už to chodí – člověk míní, Pánbůh mění.

Láďa se s námi zdržel jen krátce, neboť kvůli vadným brzdám, nechtěl odkládat odjezd na hektickou neděli, ale zvolil radši noční přejezd pustými silnicemi. Ještěže se aspoň mohl s kapelou rozloučit. Terry ho uvítal velmi srdečně – poznal ho, jakmile ho spatřil. Když se podíváte na fotografie, zjistíte, že je to opravdu nezapomenutelný týpek. (Jééé, Láďo, ahoooj!!)

Den šestý – neděle

S Janou jsme se rozhodly, že je v tom nenecháme a vstaneme také, abychom se s nimi rozloučily. Jako první doběhl do cílové rovinky Sean a hned za ním Vernon, kterému ranní vstávání nevadí, prý je to normál, dokonce říkal, že často vstává i v půl třetí. Pak se začali poněkud mátožně trousit i ostatní. Jediný, kdo byl nabit energií byl Martin, který zásadně neflámuje, dokonce ani na požádání.

Následující asi půl hodinky jsme čekali na druhé auto, neb jedno je nepobralo a během té doby mi Martin v té své chytré mašince ukázal jaké počasí je v Praze, Londýně i u nich doma a hlavně, že si mé CD stáhl na itune (vím pendrek, jak to funguje, ale nemusí s sebou tahat „cédo“).

A pak přijelo auto, naložilo je a odjelo. A my s Janou osiřely uprostřed pustiny a bez dopravy. Ale česká žena si poradí... Právě čekáme na taxi, které definitivně uzavře nejen tuto kapitolu, tento den , ale i toto turné. Tedy, pro nás, protože Smokie ještě (v tom lepším případě) sedí v letadle a domů se dostanou až odpoledne nebo k večeru. Podle vzdálenosti svých domovů.

PODĚKOVÁNÍ

Na závěr se sluší poděkovat, a tak DĚKUJI VELMI PETRU CÍSAŘOVSKÉMU, že nám opět dal šanci zúčastnit se turné SMOKIE a děkuji SMOKIE, že to s námi celý týden vydrželi. Na tento týden jsem čekala půl roku a byla jsem zvědavá jak to bude vypadat. Rozhodně je to práce, která vyžaduje pevné nervy a schopnost improvizace. Tímto se přidávám k tomu, co řekl Terry Uttley a vzdávám mu hold za to, že tváří v tvář problémům které toto turné jako naschvál provázely (od výbuchu sopky až po povodně) udržel vlídnou tvář i ve chvílích, kdy málem skřípal zuby.

THANK YOU VERY MUCH TO SMOKIE  TEAM: Thank you for your patience with us. Thank you for a possibility to spend a marvellous week. Thank you for English lessons...Thank you and see you soon... I hope.

Karin – Karolina – Caroline