Smokie - Vánoční koncert v Praze

17. 12. 2009

(autor Jana Čermáková)

Vánoční koncert Smokie atd..

16.12.-18.12. 2009 Praha

Takže: přerušeny vánoční přípravy a brzký ranní odjezd směr Praha – dorazila jsem 10:00, vlak mě vyplivl v chumlu cestujících a jelikož nebylo možno na nástupišti kohokoliv najít, tak jsme se s Romanem D. našli až v teplejším místě Hlavního nádraží, protože jako dobrá duše mě tam čekal aby mi ulehčil příjezd na hotel plus orientaci. Hotel nás přivítal vstřícně a můj pokoj byl opravdu připraven ač bylo 10:30. Tímto velký dík p. recepční! Ubytování, nezbytná koupel až do vyhřátí těla – co může být lepšího! Začalo totiž zdatně přituhovat. Roman musel ještě na oběd, pro Karin, dárečky, které Karolína všechny v předstihu zabalila a nachystala (potažmo říci, že i koupila – my se podíleli jen finančně) takže musíme obzvlášť poděkovat Romanovi a Karolíně za tuhle důležitou část.

Do hotelu dorazili i s Jožkou, kterého Roman taktéž vyzvedl na nádraží. Pak jsme se ještě rychle vydali na oběd a další přesun byl na letiště – to už nás trochu tlačil čas a tentokrát jsme doufali, že letadlo bude mít zpoždění! Naštěstí náš milý doktor Petr Cedrych opustil všechny své pacienty a opravdu stihl přijet a vyzvednout nás někde na zastávce směr letiště. Tam jsme opravdu dojeli na pověstnou poslední chvíli – pánbůh zaplať za nezbytné odbavování… A cesta Prahou je neskutečná, ať je špička či není! Dorazil i Petr Císařovský takže díky jeho výšce jsme jako skupinka byli k nepřehlédnutí :-)

 A jako první se vynořil Martin Bullard, jen nás zbystřil, opět se ukrýval před kamerou za sloup :-) Mike nás nějak obešel a pátral na druhé straně, nakonec nás objevil s úžasem někde jinde. Terry se vynořil a šel s vozíkem najisto :-) Takže přivítání bylo tak jak má být, po anglicku. Jen byl trochu zděšen zimou- no jo, v Anglii měli hodně teplo! Večerní program jsme domluvili, Petr jej ještě upřesnil o večeři v Mount Steaku. No lidi, ale cesta z letiště byla hororová, chtěla bych mít ty nervy co měl Petr Cedrych! Šlo to občas jen krokem a na hotel jsme dojeli po půl 6! A v 19:00 jsme měli být na Staroměstském náměstí! Takže docela frmol. Mezitím napsal Láďa Duspiva, že se bohužel nemůže připojit, přijede až ráno, což bylo docela zklamání, určitě by si to super užil i s námi. Bohužel práce je práce. Na Staromák jsme museli taxíkem – minibusem, pan řidič měl taky práci se tam vůbec dostat. Nakonec vše zvládnuto, trochu klouzání po šíleném namrzlém pražském dláždění a sešli jsme se u stánku se svařákem blízko vánočního stromu. Terry byl vybaven zimní šálou a rádoby rukavicemi bez špiček. Jeho tenký černý kabát opravdu ani vizuálně nesliboval zahřátí, takže mi ho bylo fakt líto :-) Svařákem jsme se zahřáli na chvíli – část jsme cestou rozlévali klouzajíce po již zmíněných kočičích hlavách. Karolína seznamovala Martina s historickými místy Staromáku atd. Semtam jsme pátrali všichni tři (Karin,já i Jožko) po nějakém vhodném anglickém slovíčku, ale nevím jestli jsme defenestraci vysvětlili správně a přesně! :) Každopádně Martin vše odkýval. S Terrym jsme pak obdivovali částečně opravený Karlův most a osvětlení Hradčan, Petřínu atd. Do toho začalo krásně sněžit, což se mu velmi líbilo ač byl jak rampouch. Spolu s ním a s Petrem C. jsme doklouzali do tepla. Bar Mount Steak – ve sklepení, ale útulném, kde jsme asi půl hodiny všichni postupně roztávali. Čtení jídelního lístku nás dostalo do extáze, tam opravdu bylo snad vše co existuje v říši zvířat – včetně chřestýše, antilopy Kudu, pštrosa, žab, medvěda, losa atd. Petr Cedrych chtěl vyloženě velblouda, ale celého! Dobře jsme se na to téma pobavili. Terry i Martin taky kulili oči a pro majitele pózovali se skvěle upravenou krmí na fotce k čemuž pak přidali své autogramy a nyní jsou k vidění na zdi tohoto podniku. K chuti přišlo pak i moje vánoční cukroví jako ochutnávka tradiční domácí výroby v Česku. Martin měl strach, že nabere kila, ale to by musela být krabice o hodně větší :-) Večírek skončil a tak zpět do hotelu. To už venku mrzlo až praštělo. Jak jinak než taxíkem. Zakončili jsme u vínka v mém pokoji, škoda že Karin jela domů.

Ráno dorazil zamrzlý Láďa, Roman se obětoval a jel jej vyzvednout na nádraží.Během dopoledne jel Petr Císařovský opět na letiště pro zbytek bandu. Den celkem uběhl, na oběd jsme byli opět u Josefíny – dobře se tam vaří, ale porce jsou pro mě obrovské. Odpoledne jsme šli na hotel, u baru čekal Terry, potom přesun do Kongresového centra – do haly, kde se rozdaly památeční dárečky a proběhla zvuková zkouška. Roman domluvil s Petrem C. kratičké setkání kapely se členy fanclubu o půl 8. Seděli jsme mezitím v místním bufetu a začalo přibývat známých i neznámých tváří, kupodivu i z jižní Moravy. Objevil se i Jarda Císař s Natašou, autor knihy o Smokie. Jinak jsem musela přežít zapomenutí mobilu na hotelu a tímto se omlouvám těm, co mi na něj psali. V tom zmatku jsem to zjistila dost pozdě. Setkání se Smokie bylo už velmi časově našponované, bylo tam opravdu hodně fanoušků. Terry znovu děkoval J. Císařovy za knihu Smokie s věnováním, kterou mu poslal Roman do Anglie. Rychle jsme se šli usadit na svá místa, bohužel dosti vysoko, nějaká 22. řada. Rozhodně bych tam celý gig nevydržela, ale naštěstí téhož mínění byli i 3 členky z taneční skupiny, které před Smokie začínali a tak hupky, hupky dolů, k pódiu, já i Karolína. Tak jsme si tam pěkně zatančili, což bylo kvitováno kladným ohlasem ze strany Smokie i techniků.  Brzy nás tam bylo velmi dost no a mladý pán z agentury chtěl zakročit – i kvůli focení. Načež Terry přišel na kraj pódia a domluvil mu, že vše je dovoleno, a že si žádné zasahování nepřeje. Takže dál probíhalo vše super bez zbytečného vměšování bodyguardů – a všechno šlo dobře. Všem se to moc líbilo, koncert byl fantastický, Terry sice spolknul jednu padající vločku, tak se dusil při vokálu, ale přežil to :-) Atmosféru umocnily i dvě vánoční koledy a všichni si to velmi užívali na obou stranách. A konec byl zase velké překvapení. Nutně jsem se rychle potřebovala přesunout do hotelu, tak mě Karin doprovázela, za námi přišli Roman, Láďa, Jožko a Petr, spolu s nimi Marta s přítelkyní. Pak se trousili Smokie – Terry chudák zabloudil, a 20 minut hledal cestu do hotelu – je to 5 minut, takže chodil dokola a opět vymrzl… No obdivuji Vernona, jak může chodit stále v těch krátkých kalhotách a nemá artrózu – už jen pohled na něj mi snižuje teplotu! Stěžoval si, že není vůbec vyspaný, spal jen 3 hodiny, takže to večer brzy zabalil. Karolína nás taky celkem brzy opustila, dokud jí jelo metro, děvčata šly také tak. Kluci čekali až dopiji ten svůj drink – díky :-) Mezitím odjel chudáček Petr Cedrych do toho mrazu. Rozloučili jsme se s Petrem Císařovským, se Sizou, Seanem, Jasonem a hlavně s Terrym, kterému jsem slíbila, že se dostavíme ještě dopoledne s Karin. Noc byla krátká a někdy to nezpraví ani studená sprcha po ránu. Láďa taky brzy odjížděl, Roman musel do práce, takže jsme zbyli 3 – Karin, já a Jožko. Ten nakonec také utekl na vlak, přece jen na Slovensko měl horší spoj než já do Ostravy, takže ani nemohl jet se mnou. Přišel si k nám sednout Petr Císařovský taky značně nevyspalý, pak Martin B., to jsme ještě rozebírali gig – líbilo se jim to. Pak i Terry. Všichni se sešli v hale, opětné přání krásných Vánoc a šťastný Nový rok s pak nástup do busu směr Brno. Tam měli v sobotu charitativní koncert pro nemocné děti – to byla privátní akce. Takže jsme se všichni opět rozešli a doufám, že se zase brzy ve zdraví sejdeme a chvíli zapomeneme na starosti, bolavé klouby a užijeme si ukradnutých pár hodin mládí a vzpomínek! Všem ze srdce přeji šťastný Nový rok 2010.

Jana Čermáková

Velké moje poděkování Petru Císařovskému bez jehož pomoci, pochopení, tolerance, přístupu a dobré nálady by spousta věcí nešla uskutečnit a také za to, že tu Smokie byli!

Velký dík Romanovi Duškovi, který byl pravá ruka Petra C., pomáhal vše organizovat, včetně práce na dárečcích, hotelu, dopravy, starosti o své přátele a členy fanclubu, co jeho síly stačili.

Karolínce za starosti o dárečky, za historii Prahy v angličtině, za osvětlující přítomnost a blízkou duši mezi těmi všemi muži kolem, atd…

Petrovi Cedrychovi za skvělou orientační schopnost jízdy po Praze, za osvěžující pokec medicínsko-farmaceutický, prostě za dobré pochechtání i v němčině :-) a že nechal ubohé pacienty trpět chvíli při své nepřítomnosti!

Jožkovi za skvělou angličtinu, to že vůbec přijel – i když nevybaven do mrazu, za to co má na kameře a za neustálou záchranu a první pomoc na zamrzlé dlažbě.

A velký dík Láďovi, že nás nenechal osamocené, přijel, nezapomněl si vzít kameru a cigarety plus dobrou náladu. Jen, Láďo, ten holící strojek… A samozřejmě za skvělou práci na stránkách a na DVD, které se narodí, a na které se určitě všichni těšíme!!!

To Terry and Martin:

Many special thanks to Terry and to Martin for your accommodation, tolerance and also for your courage to walk through frosty christmas Prague clad in light dress although with a warm wine which had become cold so you weren´t feeling comfortable anyway:). But I know you enjoyed that historical part of nicely illuminated Prague with falling snowflakes and at least we could savor cozy environment in Mount Steak. There we were gradually melting down. Martin - I guess you would have eaten much more of my Christmas candies to gain some weigh. I´m glad you tasted it fine. Terry - you were so cute and kind like a few years ago and I believe you would be in future too. I apologize for the moments when I wasn´t able to catch your English - you know my level - so thanks a lot for your patiency I hope next time it´s going to be much better:). Taking off imaginary hat for your gesture at the gig regarding the possibility of taking photos and nice places near the stage - well I can´t sit while listening to your songs! I appreciate so much we were allowed to be there. I´m sure everyone was enthusiastic after your gig and you acquired many other fans. Hope the swallowed snowflake made no harm to you:)! There was again another fantastic show of yours so receive our warm thanks a regards to you, Mike, Mick, Martine, Steve, Jason, Vemon, Sean. So dear Terry wishing once again much happiness,contentment, health and achievements in New Year hoping we´ll meet without problems.
With love

 

Jane

Smokie - Vánoční koncert v Praze

17. 12. 2009

(autor Petr Cedrych)

Smokie přivezli vánoce

     Na 17.12.2009 byl přichystán vánoční koncert Smokie v Praze. Tuto akci jsme si nemohli nechat ujít. Pro některé členy FC vše vypuklo od den dříve, již ve středu. Krátce po 16.hod. přistálo na ruzyňském letišti letadlo, které přivezlo Terryho, Martina a Mikea Crafta. Společně s P.Císařovským jsme je přivítali /jmenovitě Roman D., Jana Č., Jožko L., Karolina S. a já /v Praze a v rychlosti naplánovali další program. Terry a Martin vyjádřili přání, že by chtěli nasát trochu pražské vánoční atmosféry a tak jsme se ujali role jejich průvodců. Po setkání na Staroměstském náměstí a troše svařáčku pro zahřátí / Martin zvolil raději horkou čokoládu / jsme společnou procházkou došli až na Karlův most. Zejména Martin vstřebával množství informací o Praze. Terry zas předával informace Chrisu Normanovi!, který mu během procházky opakovaně volal a ptal se, jak to v Praze probíhá.

Vzhledem k tomu, že byla dost tuhá zima, postupně se zvyšoval počet vypitých svařáčků / u Martina čokolád/ a tím se docela dobře uvolňovala nálada. Vše bylo završeno příjemným posezením v jedné z pražských restaurací poblíž Karlova mostu, kde v menu byly takové speciality jako steaky z pakoně, antilopy kudu, velblouda, medvěda, zebry, chřestýše atd. Posezení proběhlo v super atmosféře, oba členové Smokie vesele rozprávěli a vtipkovali. Terry vyprávěl o svých zážitcích s řeckým národním destilátem Ouzo, pak vzpomínal, jakým způsobem odrazoval manželku od návštěvy Rumunska, Martin  zas při odchodu vykouzlil a nasadil si na nos chobot ze šály a nejspíše parodoval nabídku zdejšího jídelního lístku. Při odchodu vše završil Terry, který na schodech všechny předběhl a dělal ve dveřích vrátného, se slovy ,,Děkujeme a přijďte zas“ všechny vyprovodil a sám se zavřel  na chodbě uvnitř podniku. Teprve po chvíli vyšel a nasedl do připraveného taxíku.

Druhý den kolem l7.hod. byla naplánována zvuková zkouška, kterou jsme mohli na chvíli navštívit. Ještě před ní jsme stačili předat dárky všem členům skupiny /i Steveovi Pin.a Mickovi  McCon., kteří dorazili až ve čtvrtek / a také dlouholetým technikům, kteří kapelu doprovázejí. A pak se již čekalo na koncert. Již v Kongresovém centru jsme se sešli s dalšími členy fanklubu / J.Hořínkem, P.Končelem , J. Císařem a dalšími/. Diskutovalo se o všem možném, čas rychle a příjemně utekl. Toto vše ji s námi prožil  otec fanklubu Láďa Duspiva, který s ohledem na pracovní povinnosti dorazil až ve čtvrtek ráno. Díky Petru Císařovskému a též pořádající agentuře se pro členy fanklubu opět podařilo zajistit ještě před koncertem setkání s kapelou. Vlastní koncert pak neměl chybu. Kongresové centrum bylo téměř vyprodáno /pár volných míst bylo možná způsobeno i právě probíhající chřipkovou epidemií/. Smokie byli ve skvělé formě, Mike Craft zazpíval naprosto suverénně, skvělé byly i sbory v podání ostatních. Atmosféra rychle gradovala, při vánočních písních se na hudebníky snášel umělý sníh / Terry později přiznal, že jednu vločku vdechl a chvíli měl velké potíže se zpěvem/, při Needles and Pins pak celé publikum povstalo a vzdalo vestoje skupině ohromné ovace. Bylo vidět, že i samotní Smokie byli z této atmosféry dojati. Tradiční přídavky a zejména produkce Stevea s českou vlajkou vyvolaly bouřlivé ovace publika. A pak již dlouhá děkovačka, rozloučení a konec.

      Co napsat závěrem? Snad jen to, že vše bylo super a nezbývá než se těšit na příští rok, na který opět Smokie připravili několik vystoupení v České republice.

Smokie - Vánoční koncert v Praze

17. 12. 2009

(autor Ralf Goedert)

Smokie - Vánoční koncert v Praze

17. 12. 2009

(autor Petr Končel)

Chris Norman - Košice

29. 8. 2009

(autor Jožko Lučan)

CHRIS NORMAN   KOŠICE 29.8.2009

Vážený priatelia, tak sme sa konečne dočkali. Legendárný spevák, bývalý frontman skupiny Smokie Chris Norman zavítal v rámci svojho európskeho turné opäť do naších končín, kde odohral dve vystúpenia, jeden na južnom Slovensku v meste Lučenec a následujúci deň vo východoslovenskej metropole mesta Košice. Termín oboch koncertov bol naplánovaný na koniec letných prázdnin na termíny 28 a 29.Augusta 2009. Príjemne nízka cena vstupného od 13-17 Euro dávalo slušný predpoklad o záujem akcie ktorú poriadala agentúra EPG ROCK ON. Ale pekne poporiadku ….

Návšteva východoslovenskej metropole bola prvou v mojom živote a musím konštatovať, že som bol veľmi milo prekvapený krásou mesta Košíc, predovšetkým historickým centrom. Na akciu som dorazil vlakom a už od samého začiatku sa mi mesto páčilo. Po následnom ubytovaní v jednom nemenovanom penzióne som sa stretol so svojími dobre známými priateľmi a členmi fanklubu- Jankou, Karolínkou a Romanom, ktorý už dorazili pred tým a mali za sebou určite únavnú cestu až z Prahy, respektive Opavy. Spomenul som si na svoje nedávno túlavé cesty, ktoré zas viedli opačným smerom na západ, ale čo by sme neurobili pre naše záujmy, však? :-)  Po krátkej prehliadke centra mesta a po neodkladných prípravach (výroba transparentu) sme sa taxíkom presunuli na miesto konania. Miesto konania bolo v hale CASSOSPORT, ktorá sa nachádzala v južnej časti mesta. Pravdupovediac  som bol trošku nemilo prekvapený stavom haly v ktorej sa malo vystúpenie odohrať. Toto miesto sa nedá ani v najmenšom porovnať s pôvodne plánovanou STEEL ARÉNOU. Pravdepodobne z dôvodu menšieho záujmu pôvodných odhadov bola akcia presunutá do haly CASSOSPORT.

Halu CASSPORT už po našom príchode okupoval hlúčik verných fanúšikov a hádajte kto medzi nimi bol? No predsa naši dobre známy Svetla, Marta, Šárka ktoré absolvovali aj predchádzajúci koncert v Lučenci, ďalej novočlenka Bea ktorá z nás mala za sebou najdlhšiu cestu až z ďalekého Talianska, pochopiteľne kombinujúc návštevou svojho rodného miesta. Medzi ďaľšími boli aj Roman K., ktorý to vzal úplne vážne a prišiel si vychutnať krásy „divokého východu“ plným dúškom a posledný nám dobre známy Majo ktorý už robil garde naším dámam. :-)  Nálada bola skvelá,veď každý si mal čo povedať, no a keď v útrobách haly bolo počuť Chrisov hlas zo zvukovej skúšky tak o to všetko to gradovalo. Po drobných peripetiách zo strany ochranky, ktorá chvíľkami pôsobila neisto a nevedomo sme boli vpustený  rozutekajúc, no hádajte kam?  :-)  Zase tý isty v prvej línii to už snaď ani nieje možné :-))  Členovia fanklubu CZ už rozprestierali svoje transparenty vítajúc a odkazujúc Chrisovi, že je naša jednotka!

Predkapelu tvorila  rocková  kapela z Lučenca, ktorá svoje piesne odspievala v maďarskom jazyku. Musím povedať, že sa snažili, ale publikum sa už tešilo na vystúpenie Chrisa.Po odohratí ktoré trvalo asi cca 45 minút, konečne začala príprava pre hlavnú hviezdu večera. Hala CASSPORT sa pomali zapĺňala. Povedal by som, že bola tak z 90 percent naplnená, tipujem , že predstavenie zhliadlo asi necelé 2 tisícovky návštevníkov. Publikum bolo ako vždy prevážne z ľudí starších ročníkov, krajšia polovička ľudstva dominovala, veď ako inak? Tak jako väčšina Chrisových koncertov.

 Po dobre známom intre skladby SARAH, ktoré bolo mierne pozmenené to vypuklo. Prvá skladba, I’ll Meet You At Midnight ako tradične otvorila Chrisove vystúpenie. Starší harcovníci si už mysleli, že koncert bude odohratý typickým playlistom, ktorý Chris hráva posledné roky. Ale bol to príjemný omyl. Následovala It’s Your Life a ďaľšie pomalšie skladby z obdobia keď spevák hrával so skupinou Smokie, prekládané novými skladbami z posledného albumy HITS FROM HIS SMOKIE AND SOLO YEARS. Celkovo bolo pozmenené aranžmá a playlist koncertu, čo myslím výrazne oživilo vystúpenie.Zazneli skladby ako CALL ON ME, SECOND TIME AROUND, MILLION MILES TO NOWHERE. Prvá polovica koncertu sa niesla skôr v starom dobre známom Smokie štýle. V druhej polovici došlo k výraznému oživeniu až „pritvrdeniu“, čo viac zalahodilo mojím ušiam, ktoré v Chrisovom prevedení doslova milujem.

Bol som prekvapený ako sa dá v takom štýle odohrať skladba LOVE IS A BATTLEFIELD a séria ďaľších prevzatých celosvetových hitov. Vždy na mňa emotívne pôsobí pieseň pochádzajúca z dieľne SIMONA & GARFUNKELA  BOXER. Tak ako to spieva Chris, (mám na mysli predovšetkým farba hlasu), to nedokáže nik iný. (až mi behá mráz po chrbte)

 Prekvapenie č.2- Geoff Carline, to sa ani nedá popísať :-)  Kde je ten starý Geof ktorý s kamennou tvárou rockera, cigaretkou v ústach hrajúc svoje sólové pasáže. Nové gitarové grify, a hlavne neustálý pohyb, to je dnešný Geoff ..... v minulosti niečo nepredstaviteľné.  :-) Keď to všetko zhrniem, tak vystúpenie na mňa veľmi príjemne zapôsobilo. V porovnaní s ostatnými koncertmi by som ho ohodnotil hudobne ako veľmi slušný, nebyť jednej nemilej události ktorá sa udiala medzi niektorými návštevníkmi publika a managera Georga Kerwinskeho, ktorý značným spôsobom poškvrnil toto vystúpenie. Je hambou, že sa k niečomu takému zmôže človek, ktorý vykonáva takúto pozíciu. Ale ako vravím, Chris odohral veľmi slušné predstavenie, čo u mňa prevážilo. Koncert trval o niečo dlhšie než býva zvykom a po takmer dvoch hodinách bolo po všetkom. Myslím, že celkovo boli návštevníci konceru veľmi spokojný, ktorý si aj dupotom palubovky haly vyslúžili tradičný prídavok.

 Po koncerte sme sa rozlúčili a niektorý z nás sme šli ešte na „chvíľku“ tráviť svoje pocity a dojmy do hotelovej reštaurácie, kde bola ubytovaná celá osádka bandu, ktorá už oddychovala v miestnom bare. :-) Nakoniec sa niektorý z nás dočkali a v neskorých nočných hodinách sa stretli s našou „modlou“ Chrisom. Určite je to vždy veľmi príjemné a nezabudnuteľné stretnutie o tom niet ani najmenších pochýb.

Záverom by som chcel  poďakovať všetkým zúčastneným, ktorý sa akýmkoľvek spôsobom zapojili do tejto akcie. Vďaka agentúre EPG ROCK ON ktorá nám opäť doviezla Chrisa na Slovensko, dúfam že ho tu opäť niekedy uvidím. Veľmi ma prekvapila reklama, ktorá bola spustená v rádiach a hlavne v televízii!

Bol som príjemne potešený  záujmom o túto akciu zo strany členov nášho fanklubu a neváhali  cestovať niekoľko stovák kilometrov.

Pondelnajšia tlač vysoko hodnotila odohrané vystúpenie, kde bola aj zmienka o návšteve fanúšikov z Čiech.

Priatelia, ďakujem za skvele prežitý víkend ktorý som s Vami prežil.Vždy sa teším na koncerty naších obľúbených formácií. Myslím, že dobíjajú naše pomyselné batérie a robia náš svet krajším.

Dovidenia na ďaľšiej potencionálnej akcii!  :-)

Jožko

Chris Norman - Košice

29. 8. 2009

(autor Bibiána )

Chrisa som videla už v roku 2003 v Budapešti. Už som čítala niekedy začiatkom roka na jeho stránke že Chris vystúpi v auguste v Košiciach. Tešila som sa že konečne príde aj na Slovensko (hoci som sa neskôr dozvedela že tu bol aj pred 3 rokmi, o čom som ani nevedela). V júni som kúpila aj lístky. Chcela by som sa stretnúť s Chrisom aj osobne, dostať od neho podpis, urobiť s ním fotku, no nevedela som ako. Mám jedného známeho, ktorý pracuje v rádiu, on mi povedal aby som napísala organizátorom. Pán Poliak z EPG bol strašne milý od začiatku. Sľúbil mi že sa môžem zúčastniť na tzv. Meet & Greet. V sobotu mi oznámil že to bude po koncerte. Koncert bol fantastický (až na maličkosti ktoré sa mi nepáčili), stáli sme v prvom rade. Chris bol úžasný ako vždy, mal dobrú náladu, celý čas sa usmieval, rozprával sa s publikom, žartoval a spieval krásne pesničky.. Veľmi sa mi páčilo že spieval aj pomalé pesničky ako ´The night has turned cold´, a dokonca niektoré ako ´Million miles´ v originálnej pomalej verzii bez kapely.. bolo to také romantické!  Na konci som už bola nervózna, nevedela som čo bude po koncerte..

Boli tam aj ďalší ľudia ktorí čakali na Chrisa, dokonca tam bolo min. 30 ľudí, namiesto 10. Organizátori povedali že Chris príde a bude podpisovať, môžeme robiť fotky a tak. Čakali sme takú pol hodinku, kým sa osprchoval a prezliekol, ale potom jeho manažér oznámil, že Chris nepríde lebo sa ponáhla, a môžu tam zobrať iba 3 ľudí. Ani nemusím hovoriť že to bolo vopred dohodnuté koho.. A nás ostatných chceli poslať preč. Nevedela som čo mám urobiť.. Nemohla som sa predsa vzdať môjho sna.. kvôli čomu som tam bola.. Zavolala som Pánovi Poliakovi, a on ma tam bez slova zobral ako to sľúbil, hoci ma ani nepoznal! Chrisa som mohla vidieť iba na pár minút, ale bolo to neuveriteľné že stál vedľa mňa.. Bol veľmi milý keď som sa ho spýtala či sa s ním môžem odfotiť. Dostala som od neho aj podpis. Ľutujem že som mu nič nepovedala, ale nemala som čas.. a nevedela som čo by malo význam.. veď mu povedia všetci to isté.. A dokonca som bola taká šťastná že tam vôbec môžem byť, že na nič iné som nemyslela... (Inak podľa mňa to celé bolo nespravodlivé, lebo tam na neho čakali ďalší 30, ktorých tam za „záhadných okolností“ pustili..)

Každopádne to bol najkrajší dar v mojom živote, fantastická príležitosť.. a fotka na ktorú som veľmi pyšná. Ďakujem Chrisovi že je taký úžasný človek a ešte raz Pánovi Poliakovi, bez ktorého by som ho nemohla vidieť!  

Chris Norman - Košice

29. 8. 2009

(autor Petra M.)

Mamka se vrátila spokojená z fotek (na kterých bohužel domlátila baterku :-) a když jsem vítězně vytáhla fotku i s příběhem - lekla se, že propásla i JEHO, jsem ji uklidnila, že manager říkal, že ON už je pryč. Okukovaly jsme zbytek kapely čekající na check-in.. když jsme ještě trochu rozvrkočené prošly kontrolou ... kdo tam neseděl na prázdném letišti před GATE A? !!!!! ANO ANO, sedel tam na lavičce jako obyčejný skromný člověk a způsobně četl nějakou knihu .. rozbušila se nám srdce.. a nevěřícně jsme zíraly a rozdýchávaly to ... dodala jsem mamce odvahu, že to je životní šance, a že k němu proste MUSIME jit aspoň pro podpis!!! Nikde nikdo, jen ON a poblíž členové kapely...  neuvěřitelná chvíle... bojovaly jsme s třesem rukou, skládaly vety dohromady a pak šly... a oslovily ho... a máme nejen podpis fotky, na které je mladší o 30 let (kterou mamka kdysi dávno koupila na pouti a kterou celý život ochraňovala na památku a které se celá skupina smála :-)) ale i společnou fotku, kterou jsem zvládla aspoň mobilem... milej, neuvěřitelnej, a pořád moc hezký a dobře vypadající...

Neuvěřitelný příběh ale gradoval, když jsme je viděly přicházet po ploše k letadlu a nastupovat do stejného letadla, skupina nakonec seděla přes uličku, protože to bylo fakt malý letadlo asi pro 50 lidí... Musely jsme to rozpít aspoň vínem, pak s náma ještě jel busem po Ruzyni a v tranzitním prostoru, kde bylo jen par lidi z našeho letadla, dali nám s basákem přednost na eskalátorech .. gentlemani  :)  a pak už jsme ho jen viděly odcházet s malým kufříkem k dalšímu letu... a dneska? Dneska ho poslouchám celý den, a ještě teď, když vám to tady sepisuju mi normálně slzí oči nad neuvěřitelností toho, co se stalo... přeju fanynkám, aby mely to štěstí, a náhoda jim zahrála takovouhle symfonii  .. za sny se vyplatí jít a žít je, mějte se moc krásně. P.

 

31. 8. 2009

29. 8. 2009

(autor Karin)

Košice 29.8.2009

Ahoj všichni zúčastnění i nezúčastnění,

       jak je v poslední době téměř pravidlo, tento „zájezd“ byl opět ode zdi ke zdi. Do Košic jsem se moc těšila, a to nejen proto, že po dlooouhých asi dvaceti letech jsem si mohla vyzkoušet spaní ve vlaku.

        Koncert měl začít v sedm – psáno na vstupence, přišli jsme v pět. V půl sedmé nám bylo oznámeno, že koncert začíná v osm, ať si to přečteme na plakátě. Na toalety nás pustit nemohli. S deštníky byl vstup zakázán, že venku prší nikoho nezajímalo. Úsměvná byla ochranka – hoši byli vybíráni velmi pečlivě – nejdůležitější pro přijetí byl zřejmě vzhled – všichni nad 30 let, všichni „namakaní“, všichni plešatí (pardon – vyholení), všichni v černém.

 Nikdo z nich neměl přesné informace, řekli nám, že nás vpustí v ve třičtvrtě na sedm, otevřeli v půl, na dotaz , kde je VIP stání ukázali nahoru, ačkoliv bylo dole, u vchodu namátkou odebírali láhve s vodou, ale pak jsem zjistila, že vodu odebrali zřejmě jen mě a jedné paní, protože jsme je držely v ruce. V sále bylo děsné dusno a pro prach nebylo vidět na špičku nosu.

       Předkapela byla z Lučence, zpívali maďarsky, písničky byly hezké, ale všechny stejné. A pak přišel konečně Chris. Vypadal, že má výbornou náladu, místo Shanon měl s sebou tentokrát Stefanii – sympatickou a „multifunkční“ blondýnku – zpívala, tančila, hrála na kytaru i na klávesy. Chris začal „starými známými hity“, pokračoval méně známými a pak i novými skladbami a končil „pásmem“ tvrdých rokových písní. Dal do toho všechno - tančil, skákal, pobíhal, pot se z něj lil. Nesmírně nás překvapil Jeff. Odložil image drsného rokera s úspornými pohyby a později i své nepostradatelné brýle a zpíval, tančil, křepčil, skákal a usmíval se… (Že by mu Chris pozměnil pracovní smlouvu? :-D )

 Všechno šlo jako na drátkách až do chvíle, kdy na scénu vstoupil George – Chrisův manager! Začal najednou „lítat“ podél pódia a zcela bez logiky a pouze dle svého uvážení si někoho vybral a verbálně ho napadl. Pravděpodobně se mu nelíbilo, že Chrise natáčeli. Ale nikdo před koncertem nic neoznámil, nikde nebylo nic napsáno a na začátku koncertu fotilo a natáčelo hodně lidí, ať už na kameru, foťák nebo mobil a ochranka nic nenamítala. Nevadilo to ani Chrisovi. Chvíli na to se po naší levé straně strhl nějaký rozruch – George se hádal s nějakými ženami, šermoval rukama a řval. Byl tak rozzuřen, že ho museli držet. Jeden člen ochranky a jeden z Chrisova týmu ho vzali zezadu za paže a odtáhli ho, neboť to vypadalo, že ty ženy napadne fyzicky! Odvedli ho, aby se uklidnil. Chvíli byl klid a pak se objevil znovu a vyvolal další konfikt nedaleko od nás a pak prý i na druhé straně.

         Chris vše z pódia zpozoroval a vypadal naštvaně. Není se co divit! Místo na něj se všechny zraky v okolí upíraly na George a nálada v prvních řadách klesla na bod mrazu. Spousta lidí sice přestala fotit, ale přestala se také bavit. Chris byl zjevně znepokojen – přišel na okraj pódia a v mezihře se napadených žen pohledem ptal: „Are you O.K.?“ Přejel tázavým pohledem celou první řadu… Snažil se nám to vynahradit a dostat nás znovu do nálady. Nebýt Goerge byl by to asi nejlepší koncert poslední doby.

          Co se týče Košic, byly pro mě velkým překvapením. Náměstí mají přenádherné a lidé jsou zde velmi milí, ochotní, přátelští a pohodoví. Takže ANO, mohu říci, že koncert i město se mi velmi líbili, ale Chris by měl příště svého manažera nechat doma.

Karin

Czech Smokie Tour 2009

(autor Petr Končel)

Fotilo se,Láďa točil a vše proběhlo bez problémů.Terry popíjel vínko a když jsem se chatrnou angličtinou ptal jestli přijedou i napřesrok odvětil,že by to nebyl problém,ale záleží to na promotérech.Čas se nachýlil,chvilka pohody skončila a my se museli vrátit do haly,kam jinam,než do kotle!Jaruška nás zásobila pivem a dobrou náladou.Spokojeni se setkáním a s podepsanými relikviemi jsme očekávili věci příští.Předskokany hodnotit nebudu neboť oproti loňskému TURBU nejsou můj šálek čaje.Pak se celá hala rozbouřila a SMOKIE tu byli s námi.Začali hrát a všichni kolem byli ve varu.Většinu songů okolostojící bezpečně poznali a nálada byla skvělá.Trošku jsem byl smutný,že nezazněla má oblíbená Changing All The Time,ale bohatě mi to vynahradila skladba What Can I Do.To jak to Mike zazpíval mi fakt vyrazilo dech.Spokojeně jsem si řval v houpajícím se davu a vychutnával pohledem do hlediště svou soukromou satisfakci.Plná hala mi jasně dala za pravdu,že mé bláznovství a všemožné propagování Smokie,přes všechny posměšky nebyly liché.Mával jsem do taktu světelnou trubičkou,aby bylo vidět,že tam jsme(na Chrise mám dvě).Martin nám občas pokynul a myslím,že všichni na podiu si to užívali.Profesionální výkon mě potěšil i tím,že zmizela "fakující Alice",která jako přídavek zazněla normálně.Zpoceni a štastni jsme si užívali koncert a záhy byl konec.Přidávalo se,ale vše jednou končí.Stejně jako skončila společná éra Chrise,Alana,Terryho a Peteho čehož jsem v Ml.Boleslavi opět zalitoval.Musím,ale přiznat,že Terry s ostatními drží prapor SMOKIE pevně a hodně vysoko!

Cestou domů jsme vše prožívali znovu a plni dojmů šli záhy spát.A co říci na závěr?
Rozhodně musíme my fanklubáci poděkovat Smokie,že dorazili.Producentům,že to s nimi i s námi "riskli".

Myslím,ale že největší poděkování by zasloužili členové "realizačního týmu",kteří za vlastní peníze,ve vlastní dovolené sjezdili se Smokie celé turné a zároveň nám ostatním umožnili volné vstupy na koncerty.My  jsme také pomáhali v rámci svých možností.

Takže ještě jednou s obdivem k Vašemu nasazení  Romane 003,Láďo,Jožko,Petře C.Veliké díky a všem ostatním taky za báječný zážitek.

                                                                       Petr a Jaruška

PS.Láďo promiň,ale Budějovický koncert jsme museli odpískat,protože nám zkolabovala naše "ó pér".
                                                                                                                       

Czech Smokie Tour 2009

(autor Marek)

České Budějovice 22. 5. 2009

Czech Smokie Tour 2009

(autor Míla)

Pardubice 19. 5. 2009

Navigátora nám dělal Roman K., který je místní, takže jsme trefili bez bloudění a karambolů. Před arénou už vyhrávali Smokie hity a houfovali se příznivci. Dostali jsme volňásky a když nastal čas, nechali jsme se vcucnout davem dovnitř. Samozřejmě jsme hned zaujali výhodné pozice hned u podia. A tady nám nastalo dilema. Setkat se skupinou jsme se měli těsně před koncertem, což znamenalo opustit stanoviště. Rozhodování bylo velmi krátké. No kdo by si nechal ujít možnost dotknout se hvězd? A tak, když přišla chvíle „CH“ naběhli jsme ke dveřím šatny. V rozklepané ruce jsem měla jejich malý plakátek, připravený k podpisu. Čekali jsme a mě se sevřel žaludek na osminu své velikosti. Vždyť umím anglicky s bídou pozdravit, ta ostuda! Co říct, co neříct, jak se tvářit, kam si stoupnout? Pomoc! A pak se to stalo, otevřely se dveře a mohli jsme vstoupit a zažít….. Co mám víc psát? O tom jak byli přirození a vstřícní? Zbytečné. Kdo se s nimi setkal to ví a ostatní tuší. Jak byli ochotní a mile povzneseni nad moje pokusy o angličtinu? To se prostě popsat nedá, to se musí prožít. Jen mě potěšilo, když  si Terry  všiml mého Smokiovského šátku kolem krku, a potěšeně to komentoval. Co říkal, samozřejmě nevím..:-). Ale určitě se nezlobil.

Skupina nás nechala se mezi nimi pohybovat, všichni se nám ochotně podepsali, zapózovali u focení a pak jsme uznali, že je čas vyklidit pole. Musím se přiznat, že všechno to mám v růžové mlze mámení a snů. Zase jeden zážitek na který budu vzpomínat v domově důchodců, pokud za A) se toho vůbec dožiju..a za B) budu schopná si vzpomenout.  No abych se vrátila ke koncertu. Ještě se nám podařilo se dostat na docela výhodné pozice blízko podia a užít si koncert. Sice lidi, kteří vám přímo před nosem natáčejí na mobil , bych nejraději do té ruky kousla! A jiné lidi , kteří mají víc jak 175 cm bych stavěla do zadních řad..:-), vždyť jak k tomu my malí přijdem..:-). Tak a teď to od těch narostlých schytám..:-).  Ale i přes všechna protivenství jsem si koncert užila, vydováděla se, ochraptěla a utleskala  si dlaně do ruda. A nejen já. Celá aréna byla ve varu minimálně jako na finále hokejové ligy, né-li víc. Všude byly vidět zdvižené ruce a vlnící se dav. Samozřejmě, že je nikdo nechtěl pustit, ale čas byl neúprosný .  Při představě, že další den budou vystupovat v Ústí nad Labem, jsem se na ně ani nezlobila a přála jim klidnou noc. My, členové fan klubu jsme pak po koncertě ještě trošku pomohli  s úklidem zábran a pak už mě čekala jen hodinová cesta nocí domů. O tom, že mě o půl jedné v noci cvaknul radar, raději psát nebudu..:-).

Takže to je ve stručnosti můj komentář ke koncertu v Pardubicích.  Není to nic moc, ale jak už jsem uvedla: některá ta slova v Ottově naučném slovníku chybí. Co si nesu v sobě je úžasné a hřejivé. A ti co byli při jejich koncertování, mi dají za pravdu. Tímto bych chtěla také poděkovat za zprostředkování setkání se skupinou, za získání volného vstupu  a celkovou starostlivost o turné. Komu? Vždyť to všichni víme..Pánové dík..
Míla
 

Czech Smokie Tour 2009

(autor Karin)

2. část

21. - 23. 5. 2009

BRNO

Čtvrtek 21. května 2009

            Ráno jsem sedla do autobusu a vydala se do Brna. Tento den pro mne začínal jako pracovní, proto mé první kroky v Brně vedly k mé kolegyni Heleně do kanceláře. Bylo domluveno, že cosi „popracujeme“ a potom mě doprovodí do hotelu Voroněž, kde jsme byli ubytováni. Hrozilo totiž, že bych se beznadějně ztratila.

            Z hotelu mě v pravidelných intervalech prozváněla Jana, která přijela už ráno a dávno si lebedila v pokoji. Já s Helenou, která si pro tento případ vzala i kecky, dorazila zcela splavená až na poledne. Bylo vedro, taška těžká a od „šaliny“ daleko. Jana nás už vyhlížela před hotelem a zrovna v okamžiku, kdy jsem se zapisovala v recepci, volal Roman, že už jsou před Brnem a asi za hodinu dorazí. Poté co nás má kolegyně zanechala osudu jsme se s Janou pomalu regenerovaly na pokoji a čekali na kluky. Kolem druhé hodiny přijeli – hladoví a žízniví – tak jsme šli na oběd s tím, že tak ve čtyři bychom se měli vydat k hale.

            Tam jsme se potkali s ostatními členy fan klubu, tentokrát převážně z Brna a okolí. Čas rychle ubíhal a my jsme se vydali k zadnímu vchodu, neboť měli každou chvíli přijet Smokie. Vytvořili jsme uvítací špalír a čekali. Ne dlouho. Přijeli – opět v dobré náladě – usmívali se, zdravili. Terry s nadšením vítal Janu, kterou zná a dlouho neviděl, oblíbal na tvář, přijal dárek a ujistil se, že zůstává. Pak přešel ke mně: „hallo honey“, oblíbal na tvář, řekl, že se musí připravit a zatím „see you“. Následovali jsme je.

 V chodbě před šatnami jsme se pak zdržovali až do začátku koncertu. Sledovala jsem, jak probíhá zákulisní mumraj. Láďa, Roman a Jožka byli součástí, věděli už co a jak, tak bylo nejbezpečnější držet se jich „za flígr“. Všechno bylo spočítáno na minuty, promotér p. Císařovský lítal po chodbě ze dveří do dveří, očima kontroloval hodinky a stále někoho sháněl a někdo sháněl jeho. Rozlišoval lidi podle toho, jestli chtěli mluvit s panem Císařovským nebo s Petrem. Když chtěli „Petra“, tak tedy: „no, tak jo…“ – pohled na hodinky, „…kdo to je, nikoho nechci…“. Martin Bullard si šel pro vodu, proplétal se s konvicí chodbou, zamávala jsem mu, přišel mě pozdravit: „hallo“, oblíbal na tvář. Chodbou prolítl p. Císařovský a naháněl novináře. Roman měl za úkol shromáždit členy fan klubu. „Kde jsou ti novináři…?“ Z šatny Smokie vyšel technik. Skupinka novinářů prošla kolem nás a vešli dovnitř. „Romane, kde máte ty lidi? Ať jsou  připravený…“. Konečně novináři vyšli, členové fan klubu měli volné pole působnosti. Pozorovaly jsme s Janou ode dveří šatny ten cvrkot. Focení, podpisy, přijímání dárků, úsměvy. Žádná křeč, žádný spěch, žádný stres. Žádný George! (Pro nezasvěcené: náladový manažer Chrise Normana) Ač to tak na první pohled nevypadalo, šlo zřejmě všechno jako na drátku. Mezitím v hale dohrála předkapela a následoval záznam televizního rozhovoru s Terrym a pak konečně… Smokie na pódiu!

            Prodraly jsme se s Janou dopředu. Okolo nás stáli fanklubáci. Všichni jsme si to užívali. Tancovali, zpívali, tleskali. Jako vždy, moc si z koncertu nepamatuji, takže namátkou:  „Mexican girl“ se mi prostě víc líbí od Chrise, „Tommorow“ se mi líbí moc a neznala jsem ji, miluju „Have You Ever Seen The Rain“ a pravidelně „ujíždím“ na „Needles And Pins“ a „Oh Carol“, ať to zpívají Smokie nebo Chris. Z Chrisových koncertů jsem zvyklá, že „Don’t Play Your Rock’n’Roll To Me“ je poslední písní vystoupení (před přídavkem), takže jsem se během této písničky vrátila do „chráněné zóny“ za zátarasy. Ale „ouha“, Smokie nekončili, hráli dál, ale to nevadilo – dodívala jsem se odtud. Koncert měl úspěch, Smokie byli vytleskáni na přídavek.

            A byl konec. Hala se začala vyprazdňovat. Diváci odcházeli. Ochranka ochraňovala. Technici balili. Každý měl co dělat. Stáli jsme v hloučku a povídali si. Kolem se stále pohybovali nějací lidé s dotazy. Také nějaký novinář. Chtěli vědět to či ono a taky se chtěli fotit. Smokie odpočívali v šatně, ale po chvíli se k nám přidal již zřejmě odpočatý, ale zcela jistě převlečený Martin Bullard. Koukla jsem mu na boty. „Jakto, že máte bílé?“ Bránil se, že má vždycky bílé. Řekla jsem, že na pódiu mívá barevné. A on řekl: „ano, na pódiu, ano, ale tohle jsou civilní“. „Ne, dneska jste měl tyhle. Bílé. Já se dívala…“. „Ne“, nechápal a já také ne, takže jsem si řekla, že to tajemství bot musím odhalit co nejdřív. Martin se ptal co bude teď. Řekla jsem, že jedeme do hotelu a jestli přijde do baru. „To the bar… why not?“, mnul si zamyšleně bradu. „Fajn“, reagovala jsem nadšeně: „takže, zhruba tak za půl hodiny v baru?...“ Martina to rozesmálo a podíval se na hodinky, zdálo se mu to jako „šibeniční termín“. Pak se zeptal kde budeme zítra a Láďa řekl, že zítra budou hrát u něj doma v Českých Budějovicích. Martin se podivil a zeptal se, jak je to daleko? Zeptala jsem se Ládi, a prý že dvě hodiny dvacet pět minut (překladatelský oříšek-hahaha). I Martin ocenil minutovou přesnost mého překladu.

 Roman dal Martinovi fotografii. Byl na ní Martin se Stevem Pinnellem. Měl radost, líbila se mu a řekl, že si ji dá do alba. Že má hromady alb. Řekla jsem mu, že klidně může Stevea odstřihnout, kdyby ho tam nechtěl a on se smál, že dobrý nápad, případně prý by ho do toho alba mohl dát i vzhůru nohama…

            Odjeli jsme do hotelu a šli do baru. Pomalu se tam začali trousit i ostatní. Mick McConnell si sedl k baru. Pak přišel Terry a sedl si k našemu stolku. Dal si pivo a začal vyprávět. Chvílemi si povídal jen s Janou o „starých zlatých časech“ a chvílemi jsme si povídali všichni. Vyprávěl o své dceři Holly a své zahradě. Řekl, že zítra ještě mají koncert, ale v pondělí už bude spát ve své posteli. Že už se těší. A těší se i na svou zahradu. Že má velkou zahradu a uprostřed takový lesík. Má ho rád. Bohužel jeho dcera také. A její přítel. A jejich přátelé… Kdykoliv odjede, Holly se s přáteli nastěhuje do zahrady a on se děsí v jakém stavu to vše najde až přijede. Jednou prý přijel, šel si do kuchyně pro pivo a kouká, lednice nikde. „Holly, kde je lednice?“ A Holly bezstarostně mávla rukou směrem k zahradě a řekla: „Támhle, my jí tam potřebovali na pivo…“.

            Z baru nás „vyháněli“ nad ránem. Jana se loučila s Terrym, protože ona s námi do Českých Budějovic nejela, což bylo Terrymu moc líto a ptal se jí  asi třikrát, jestli opravdu nemůže. Nemohla a bylo to líto i jí i nám.

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Pátek 22. května 2009

            Druhý den jsme se po snídani rozloučili s Janou a vydali se k Českým Budějovicím, kde se konal poslední koncert.

            Kolem páté jsme byli u haly. Tam už, jako vždy, byly práce v plném proudu. Stavělo se, montovalo se. Donesli jsme ještě nějaké plakáty, které zbyly. Petr Císařovský spráskl ruce. „Co s tím vším? Bylo by dobré, kdyby to Smokie podepsali, pak by se to mohlo třeba rozdávat… To by ale chtělo fixy a ty nemáme… Teda jednu.“ Láďa zmínil nedaleký hypermarket, a tak jsem se nabídla, že nějaké fixy koupím. To bych prý sebou měla ale hodit, než přijedou… Tak jsem sebou hodila a  Jožka šel se mnou, abych nezabloudila.

            Stihli jsme to ještě před zkouškou. Smokie přijeli, párkrát hrábli do strun a zřejmě bylo odzkoušeno. Pak bylo hromadné focení na pódiu a  pak ještě venku Smokie pózovali u nové Škodovky. Reklama je holt reklama a každá živnost si žádá své!

            Sraz se členy fan klubu byl u vchodu, kam postupně všichni došli. Přijeli i avizovaní Poláci, a tak jsem po letech viděla Janka Kosinskiho, se kterým jsem si kdysi psala. „Našli“ jsme se tenkrát na německých stránkách Chrise Normana. To ještě nebyly „ty naše“. A i o těch jsem se vlastně dozvěděla až od Janka. Takže „dzenkujem bardzo“.

            V zákulisí vše probíhalo stejně jako v Brně, jen novináři byli nějak víc zvědaví a zdrželi se déle, takže členové fan klubu netrpělivě přešlapovali v chodbě a čekali na povolení k útoku. Konečně novináři vyšli a řada byla na nás. Ale běda! Fanklubáků bylo tentokrát více a šatna byla bezkonkurenčně nejmenší ze všech místností v budově! „Ale honem“, říkal pohled promotéra viditelně zneklidněného počtem fanoušků v šatně. Šla jsem poslední, tak jsem byla svědkem komické situace, kdy Mick McConnell přišel později a do šatny se už nevešel. Stáli jsme oba u dveří. Všichni se tlačili dovnitř, přetahovali se o jednotlivé hudebníky a Micka za zády si nikdo nevšímal. Až ho zaregistroval Jaroslav a nasměroval na něj svou ženu Natašu se slovy: "Tohle by měla být hvězda večera a teď tu jen takhle skromně stojí bez povšimnutí..." Pak si ho všimli i ostatní. Také polský fanoušek, přitáhl si ho, vyndal na stůl obrovskou knihu s různými letitými výstřižky z časopisů a chtěl, aby se mu podepsal někam -  kamkoliv - pod svou fotku až ji najde. Mick poctivě prolistoval celou tu tlustou knihu list po listu a všude na něj hleděly mladé tváře Smokie sedmdesátých let. Když došel na konec, pokrčil rameny, usmál se a tázavě se podíval na Poláka. Ten řekl: „hm, tak jinam“, a podstrčil mu k podpisu něco jiného. Stála jsem u lednice, vedle mne Jožka natáčel. Steve si naléval pití a jako pravý showman reagoval na kameru. Lednice zůstávala otevřená. On ukazoval co si nalévá, co k tomu přidává, a že výsledek bude fajn. Nevydržela jsem a řekla, že ta lednička by měla být zavřená. Zasmál se, však jo, už ji zavírám, hele…

            Šatna se postupně uvolňovala, uviděla jsem Terryho, usmál se: „večer v hotelu“, přikývla jsem: „s i-podem“, připomněla jsem mu co jsme si domluvili. Terry se plácl do čela: „ach, ano, už vím…“.

Uviděla jsem Martina a šla k němu, rozhodnutá zjistit konečně, jak je to s těma botama. Zeptala jsem se proč je včera neměl. Prý měl. Řekla jsem, že ne, že jsem se schválně dívala a měl tyhle (bílé). Ne, neměl, tyhle jsou civilní, opakoval, na pódiu měl prý ty druhé. „Ano, ale ne včera“, trvala jsem na svém. Jožka poslouchal, usmíval se a fotil. Vyžádala jsem si ho na pomoc, tak se do toho vložil a Martin byl nucen bránit se přesile, že opravdu, že ty boty má vždycky, má je i teď. Tady v tom kufru, ukázal rukou: „chcete je vidět?“ „Ne, to není třeba…“, začal Jožka, „ANO“, přerušila jsem hojá. A tak Martin boty vybalil a já konečně pochopila! Začala jsem se smát. Ty boty jsou vysoké, dole barevné a nahoře bílé, a protože jsem na koncertě v Brně stála v místě, kde jsem před sebou měla reprobednu, tak jsem viděla pouze horní část. To, že po koncertu měl (jiné) bílé boty mě zmátlo. Vysvětlila jsem mu to, tak konečně také pochopil. Velice ho rozesmálo, když jsem řekla, že jeho boty jsou první na co se vždycky podívám, když vystoupí na pódium. Jožka se pak zeptal, proč a jak ten nápad s každou botou jinou vlastně vznikl. Martin řekl, že kdysi přišel k těmto barevným botám, měl jich víc – modré, červené, zelené, ale už nemá, jen tyhle zbyly. Nápad měl jeden kamarád, říkal, aby využil všechny, tak ať má vždy každou botu jinou. A Martin si řekl: „why not?“.

 Mezitím se šatna zcela vyprázdnila a tak došlo i na focení. Do toho vstoupil Steve Pinnell a okamžitě se zapojil. Ale už jsme museli končit. Čas běžel, a tak jsme s Jožkou běželi také. Do haly.

            Šla jsem si dát svetr a kabelku do šatny, při otevírání dveří jsem málem vrazila do Terryho, nesl si kávu, kdyby neuskočil mohl se polít: „Omlouvám se, Terry, strašně spěchám, abych se dostala do první řady!“ Terry se potěšeně usmíval a souhlasně přikyvoval.

            Vešla jsem do haly a okamžitě mi bylo jasné, že do první řady k hrazení se prostě nedostanu! Jožka stál u vchodu do zákulisí a přemýšlel odkud bude filmovat tentokrát. Navrhla jsem, že jednou by to mohlo být z VIP zóny, když všechny ostatní koncerty byli snímány z pohledu diváků. Hned jsme to šli vyzkoušet, ale přišel k nám nekompromisní šéf ochranky, anténou vysílačky poklepával Jožkovi na cedulku s nápisem POŘADATEL a řekl, že tam být nemůžeme. Nechápala jsem, kdo jiný už by tam mohl být. Nekompromisní muž pravil, že nemáme ani PRESS pas. Vytáhla jsem z kapsy cedulku PRESS a řekla, že máme i to. Nekompromisní muž, ale řekl, že tam stejně nemáme co dělat, ledaže by to povolil promotér a to je ten pán na pódiu. Řekla jsem, že jsme tu právě s ním! Ale nic naplat, museli jsme za hrazení, dokud si s ním nepromluví. Teprve pak pro nás došel a omluvil se, že má své příkazy, a že nevěděl, že nás se to netýká. (Ach, jak opojné! Zažila jsem si – po velmi dlouhé době – krásný VIP pocit! Hahaha) Zjistili jsme, že je odtud velmi dobře vidět na všechny a tak jsme zůstali.

            Smokie nastoupili a začali. Hned bylo jasné, že tento koncert bude úspěšný, publikum bylo vstřícné a očividně se bavilo. Uvědomila jsem si velký rozdíl mezi vystoupením Chrise a současných Smokie. Terry vytvořil kompaktní tým, patří do něj každý a nikdo nevyčnívá, každý zde má své místo a všichni jsou si rovni. Kapela Chrise Normana je prostě kapela a Chris je „TA“ hvězda, kvůli které se na koncerty jezdí. Je to velký rozdíl a musím to přiznat i přesto, že jsem už od šestnácti jeho velká fanynka.

            Terry se co chvíli podíval na nás, tu zapózoval pro kameru, tu zamával, usmál se… Martin ukázal na kameru nejdřív jednu nohu, pak druhou nohu… ano měl je: jedna bota zelená, druhá modrá… jako vždy…

            Smokie skončili, ale byli vytleskáni, vydupáni a ohlušujícím pískotem vyvoláni zpět. Přidali tedy mimojiné i „otravnou Alenku“ (jak tuto píseň s mírnou nadsázkou označil Terry ve svém televizním rozhovoru), Láďa s Romanem ji opět doplnili o nezbytné „e-o-e-o-e-o“, jak mají nacvičeno … a byl konec.

 Skončil poslední koncert. Mnoha lidem spadl kámen ze srdce – konečně se vyspí a mnoha lidem to bylo líto, protože zítra už se nikam nejede, žádné zítra už nebude. Žádné ranní vstávání, žádné dlouhé přejezdy z města do města, žádná honička, žádné nervy, žádné ponocování, žádná legrace a žádní Smokie. Jak řekl Láďa: „Jak já zítra bez nich usnu, teď když jsem si tak zvyk‘?“

            Podle dohody jsme jeli do hotelu, abychom se se všemi oficiálně rozloučili, ale jak už to tak v životě bývá, bylo nakonec všechno jinak. Čekali jsme v baru, všichni procházeli halou rovnou k výtahu – Terry nám zamával… Ale pak to začalo vypadat divně - viděla jsem Martina jak se s někým baví, zamávala jsem mu, on zamával mě a pak přišel k našemu stolu. Oznámil nam, že se právě dozvěděli, že zítra už v sedm ráno odjíždějí, takže jdou rovnou spát. Tak jsme se oficiálně rozloučili pouze s Martinem.

            A to byl definitivní konec tohoto pozoruhodného týdne a já doufám, že jsme se přece jen neviděli naposled.

Rekapitulace a poděkování

5 osudových kroků, které vedly ke splnění snu

            Stále říkám, že mám v životě štěstí na lidi a stále doufám, že při mně to štěstí zůstane. Co předcházelo tomuto turné a jak je možné, že jsme došli až sem?

1. Kdyby se Láďa nerozhodl vytvořit stránky Smokie, nepoznali bychom se.

2. Kdyby Roman necítil potřebu poděkovat Dr. Jaroslavu Císaři za nádhernou knihu a nenapsal

    mu, nedali by si schůzku a nepoznali se. Nezprostředkoval by pak Romanovi koupi vstupenek

    na Smokie v Mladé Boleslavi, protože je sám nemohl z pracovních důvodů využít.

3. Kdyby Roman nenapsal na tento koncert kritický komentář, který si přečetl i Ing. Petr

    Císařovský, nedošlo by k jeho „nakvašené“ odpovědi a následné střízlivější a smířlivější

    korespondenci, která vyústila v nabídku případné spolupráce.

4. Kdyby se p. Císařovský Romanovi neozval a nesešli se ještě s Petrem Cedrychem na jednání 

    v Mladé Boleslavi, nedošlo by k žádné spolupráci.

5. Kdyby p. Císařovský nesplnil co slíbil a Smokie nesouhlasili s naší přítomností, nikdy bychom

    této „mety“ nedosáhli.

            A proto cítím potřebu vyjádřit poděkování, poslat „big díky“, jak říká Terry:

- celé kapele Smokie za jejich laskavost a toleranci s jakou nás přijali mezi sebe

(Thank you very much Terry, Mike, Martin, Mick and Steve for your kindness and tolerance and involving us into your team (and special thanks to Terry and Martin for their kindness, forbearance and tolerance to my poor English)

- Petru Císařovskému za jeho vstřícnost, ochotu a trpělivost s jakou nás snášel a nepozbyl přitom

   svůj smysl pro humor.

- Romanovi Duškovi, bez kterého by k této fantastické události vůbec nedošlo, jak je patrno z

   předchozí rekapitulace.

- Michaelu Erdingerovi – mému šéfovi, který dovolil v Paláci YMCA propagovat toto turné a

   toleroval skutečnost, že se z našich kanceláří stalo dočasné překladiště, strategický bod a místo

   pro jednání a losování.

Děkuji všem, kteří dočetli až sem.

Karin – Karolína – Caroline (nehodící se, škrtněte)

31. 5. 2009

Czech Smokie Tour 2009

(autor Petr Cedrych)

Úspěšné Smokie tour 2009

         Vzhledem k tomu, že jsem měl možnost zúčastnit se alespoň zčásti Smokie Tour 2009 , chtěl bych se podělit s návštěvníky těchto stránek o několik dojmů. Smokie přiletěli do ČR již v neděli 17.5.09 na ruzyňské letiště. Tam je již očekávali někteří členové fanklubu a spolupodíleli se na jejich transferu do hotelu v Nepřevázce. Druhý den opět doprovázeli Terryho na natáčení do České televize v Praze. Zde jediný zakládající člen v současné sestavě skupiny poskytl asi 9minutový rozhovor. Pak následoval přejezd do Nepřevázky a pak již samotné přípravy na první koncert. Zde jsem se k jádru FC přidal i já. Zajímalo mě hlavně, jaký bude o koncert zájem a jaká bude atmosféra. Předem avízuji, že jsem byl mile překvapen. Návštěva více než slušná, plný kotel a další divácí na sedadlech v hledišti, atmosféra vynikající. Na úvod si všichni, kteří se na přípravách koncertů podíleli / p.Císařovský a jeho spolupracovníci, členové fanklubu Smokie cz, i samotní muzikanti /, nemohli přát více. Sám Terry Uttley i ostatní členové kapely  hodnotili první koncert jedním slovem – FANTASTIC. Spokojenost s prvním dějstvím byla vidět i v dalším průběhu. Vstřícnost Terryho a ostatních ke členům fanklubu byla nevšední. Rozhovor střídal rozhovor, došlo i ke sportovnímu klání v bowlingu. V úterý pak následoval transport na další štaci v Pardubicích. Já měl vzhledem k pracovním povinnostem možnost připojit se k tour až na posledním koncertě v Českých Budějovicích. Nemohu hodnotit, dle sdělení ostatních členů FC byl koncert v Pardubicích ještě lepší než v Mladé Boleslavi, ale to, co vypuklo na závěr v Ćeských Budějovicích, se dá jen těžko popsat. Od začátku skvělá atmosféra, nejlepší návštěva ze všech koncertů, to vše donutilo muzikanty ze Smokie k maximálnímu výkonu. I na nich bylo vidět, jak si koncert užívají. Publikum skvěle reagovalo na podněty muzikantů, doplňovalo kapelu ve sborovém zpěvu, to vše k plné spokojenosti bubeníka Stevea Pinnela, který předstoupil před rozjařené publikum. Dá se konstatovat, že lepší tečka za tour ani být nemohla.

        Skvělá atmosféra byla i mimo vlastní koncerty. Po skončení toho posledního došlo k jedné velmi hezké situaci. Se členy fanklubu byl na koncertě i autor knihy o Smokie pan Jaroslav Císař s manželkou. Toho si všiml i jeden návštěvník koncertu – díky nepřízni osudu upoutaný na invalidní vozík. Nesměle požádal p.Císaře o věnování do knihy, kterou držel v rukách. Ten mu s naprostou samozřejmostí vyhověl. Ale to nebylo pro tohoto fanouška vše – zeptal se členů fanklubu, zda by se mu nemohli do knihy podepsat i samotní Smokie. Této prosby se okamžitě chopil Roman Dušek a ve spolupráci s pořadatelem koncertu panem Císařovským zajistili, že se fanoušek dostal i po koncertě do šatny Smokie. Zde obdržel požadované autogramy a navíc mu bylo umožněno vyfotit se z celou kapelou. Zde bych chtěl ještě upozornit na to, že díky laskavosti pana Císařovského měli členové českého fanklubu Smokie na jeden libovolný koncert volný vstup!! Užšímu jádru FC se pak vždy podařilo domluvit setkání ostatních členů fanklubu s kapelou. I to dokresluje, jaká přátelská atmosféra celé tour provázela. A ještě jednou velký dík promoterovi tour p. Císařovskému – na každý koncert věnoval fanklubu  10x2 vstupenky pro soutěž na stránkách www.smokie-cz.com. Po správné odpovědi se soutěžící dostali do slosování, které proběhlo v Praze. Zjistili jsme, že výherní vstupenky byly až na jednu až dvě výjímky vyzvednuty.

     Na závěr bych chtěl ocenit několik věcí u samotných Smokie. Především se nám líbí, jaká v Terryho sestavě vládne pohoda. Žádný úzkostlivý manažer, který odhání fanoušky od kapely, žádné zákazy focení,které doprovázejí koncerty jiných hvězd popmusic. Hned na začátku pořadatel koncertů divákům sdělil, že fotografování je povoleno!!. Během prvních 3 písní s bleskem, pak až do konce koncertu bez blesku. Členové fanklubu, kteří celé tour prožili a projeli se Smokie mohou potvrdit, že Smokie do České republiky přijeli jako perfektní muzikanti, ale z ČR odjížděli již jako naši dobří přátelé. A tak na závěr naše oblíbené / provázelo nás po celé Tour /:

   Big Díky Terry, Martine, Mikeu,Steve a Micku, těšíme se na další koncerty v České republice

Czech Smokie Tour 2009

(autor Karel Bognár)

České Budějovice 22. 5. 2009

S pozdravem Karel Bognár

Czech Smokie Tour 2009

(autor Karin)

1. část

17. - 18. 5. 2009

TURNÉ SMOKIE

PŘÍLET

Neděle 17. května 2009

            V okamžiku, kdy mi Roman řekl, že Smokie přiletí v neděli a ne v pondělí jak bylo původně plánováno, jsem si řekla, že u toho nesmím chybět. Když už pro nic jiného, tak proto, že jsem ve svých sladkých šestnácti letech napsala knížku, která se stala přímo bestsellerem naší třídy a byla jsem nucena každý den přinést do školy aspoň jednu kapitolu, abych byla vůbec vpuštěna do třídy. Knížka pojednávala o tom, že Smokie přiletí do Prahy a má kamarádka,  sestřenice a já je natolik oslníme, že si nás vyberou jako doprovod na týdenní turné po ČR.

            Určili jsme si místo setkání, kde se zaručeně najdeme a v neděli v půl třetí jsme se s Láďou, Jožkou a Romanem sešli na Opatově. Naštosovali auto zavazadly a vydali se na cestu na letiště. Měla jsem za úkol nastudovat trasu, což jsem poctivě udělala, ale na mapě to vypadá prostě jinak než v reálu, takže na letiště jsme se dostali až na třetí pokus.

            Bylo půl čtvrté a ve čtyři měl přiletět z Aberdeenu první Smokie – Martin Bullard.

Čekali jsme. Byly čtyři a Roman měl telefon. Volal p. Císařovský, že posílá řidiče, ale ten neumí anglicky, tak jestli by někdo z nás nejel s Bullardem do hotelu a cestou ho bavil. Jožka se uvolil a rád. Bylo čtvrt na pět, letadlo přistálo a nic. Půl páté – nic. Ve třičtvrtě vyšel a odhadoval, kdo z davu je tam kvůli němu. Přivítala jsem ho, představila sebe, kluky a řidiče. Byl potěšen a když uviděl, že kluci natáčí a fotí, okamžitě mě chytil kolem pasu a zaujal foto-pozici. Cestou k autu řekl, že má hlad, že ve Skotsku prší, jak dlouho že pojede do hotelu, projevil potěšení, že ho Jožka doprovodí a že cesta byla fajn. Byl v dobré náladě a žertoval, tak jsem taky zažertovala a na parkovišti mu dala vybrat, kterým autem chce jet radši, jestli tím velkým pohodlným stříbrným Superbem nebo tou malou dvoudvéřovou mírně prorezlou Láďovou Fiestou. A on, pravděpodobně zvyklý na velmi různé úrovně různých zemí, v kterých kdy hráli se zastavil a řekl: „Tak kterým?“

            Po jeho odjezdu do hotelu v Nepřevázce u Mladé Boleslavi, jsme se rozhodli, že ty čtyři hodiny do příletu Terryho Uttleye a Mika Crafta strávíme mimo letištní pozemky, neboť parkovné tam dosahuje astronomických výšin a odjeli k pumpě, koupili si kafe a rozložili deku. Počasí nám přálo a čtyři hodiny rychle utekly, takže jsme se vrátili zpět na letiště. Po cestě nás ale zastihl telefonát p. Císařovského, že letadlo má hodinu zpoždění. Nevadí, řekli jsme si, počkáme, ale po hodině tabule příletů hlásala tříhodinové zpoždění! Předpokládaný přílet 22,45 hod.! Mezitím se řidič s Jožkou vrátili, tak jsme se všichni přesunuli do nejbližšího McDonalda.

            Konečně letadlo přistálo. Měla jsem za úkol zjistit, jestli mají hlad (kuchař chtěl domů). Po půl hodině vyšel Mike Craft, šla jsem k němu a uvítala ho, ale okamžitě zaregistroval kluky a hrnul se k nim. Pamatoval si je z Chebu. Z dechu mu byl cítit alkohol, byl roztěkaný a chvilku nepostál. Řekla jsem, že jsou asi unaveni, že cesta byla dlouhá… a on řekl, že let dobrý, asi třičtvrtě hodinky, ale na letišti v Leedsu čekali tři hodiny, kvůli technické závadě na letadle. Neptala jsem se co tam celé ty tři hodiny dělali… Mike řekl: „Támhle jde Tery…“, a tak jsme se odvrátili a začali věnovat jemu. Po uvítání a nezbytných úvodních větách jsem se zeptala jestli mají hlad. Terryho zrak byl tak rozostřen, že jsem nevěděla, jestli mě vnímá, ale vnímal a řekl, že hlad má. A kde že je Mike? A my zjistili, že Mike se ztratil. Ale ne, neztratil, běžel ven z haly, zakouřit si. A tak to bylo i celý další týden. Vždy se „ztratil“ na cigaretku…

            Vzhledem k pozdní hodině jsem byla s řidičem domluvena, že mě vyhodí „někde na metru“, abych nemusela z letiště autobusem, protože já jediná s nimi nejela až do hotelu. Přišli jsme k autu, proběhlo hromadné focení a poté si Mike zabral sedadlo vedle řidiče, „vrazil do uší špunty“ a celou cestu pak poslouchal hudbu. Ja seděla vzadu s Terrym a snažila se nenuceně konverzovat. Šlo to ztuha – zezačátku – ale Terry byl milý, hovorný a k mé angličtině velmi tolerantní. Na mou omluvu, že tak koktám, řekl, že ne, že mluvím dobře, že on například česky neumí ani slovo. Mluvili jsme o Anglii, o tom, jak Prahu moc nezná, že když jedou na koncert, tak je odvezou z letiště do hotelu, z hotelu do nějaké haly, z haly do hotelu a zase na letiště, ale že s přáteli jednou Prahu navštívil na víkend a zmínil známou pravdu, že mezi angličany je móda zaletět si na víkend do Prahy na pivo. Poté se mě zeptal kde hotel je a jak je to daleko, co bude mít k večeři, jaký je program na zítřek, zda ta televize přijede za ním, nebo on bude muset do televize. Řekla jsem, že toho moc nevím a on řekl, že neví vůbec nic. Že nikdy nic neví a nechá ostatní ať si ho řídí jak potřebují, ale že má hlad a co bude mít k tomu jídlu a jestli to jídlo bude v hotelu. Na to jsem řekla, že nevím co bude mít k jídlu – Terry posmutněl – pokračovala jsem, že v hotelu na něj čeká kuchař a dá mu co si objedná – Terry se rozveselil. Mike stále poslouchal i-pod.

            Nějak jsem při té debatě nedávala pozor na cestu a najednou jsem zjistila, že jedeme do Štěrbohol. Řidič mě pozapomněl vysadit. Malér! Bylo třičtvrtě na dvanáct a metro široko daleko nikde. Byla jsem v končinách, které neznám a autobus tam jezdil pravděpodobně jen v úterý a na vánoce. Řidič nezaváhal, otočil a zamířil zpět. Děkuji mu. Velmi. Jen měl strach co tomu říkají Mike a Terry. Ujistila jsem ho, že Mikovi je to úplně jedno a Terrymu to vysvětlím. Terry se také zajímal, co že to najednou za hezké malé domečky a úzké uličky… Vysvětlila jsem mu, že jsme trochu zabloudili, ale že se brzo najdeme, že si jen potřebuji vystoupit, protože do hotelu s nimi nejedu, ale že se zítra uvidíme v televizi. Pak jsme se najednou octli na Opatově – vpravo paneláky, vlevo paneláky a já Terrymu řekla: „A toto je pražská periférie. Tady bydlím já.A  vy to máte ještě asi půl hodiny do hotelu.“ A Terry řekl, že nevadí, hlavně když dostane najíst a dobrou noc.

            A tak se stalo, že „mě Smokie odvezli až domů“…To jsem si ani do té knížky nevymyslela!

A Mike stále poslouchal i-pod…

KAVČÍ HORY

Pondělí 18. května 2009 - dopoledne

            V půl jedenácté jsem dorazila k budově zpravodajství České televize na Kavčích horách a čekala na Terryho, Romana a Láďu, kteří jeli jako doprovod. Terry vypadal svěží a odpočatý a vítal mě jako letitou kamarádku. Kluci vypadali jako po flámu a nevítali mě vůbec. (Legrace!) Ve vestibulu již čekala paní, která se představila jako tlumočnice a vzápětí jsme byli vyzváni mladou slečnou, abychom šli za ní. Posadila nás do jakési čekárny, nabídla kávu, mléko, vodu, cukr, čaj… Sotva jsme kávu zamíchali, už přišli pro Terryho, aby šel do maskérny – natotata byl zpátky a ani nás nenechali dopít a už jsme šli do studia. Kluci si vyžádali souhlas, zda smí natáčet, takže po různých upozorněních na autorská práva  jsme byli vpuštěni do studia, kde jsme sledovali natáčení.

            Kolem poledne jsme už byli na cestě do hotelu v Nepřevázce. Terry vyprávěl jakým způsobem vyhledával a přepracovával do „smokie tvaru“ čínskou národní píseň pro turné po Číně, a tak jsem se zeptala, jakou českou píseň si připravil pro toto turné a Terry se smál a řekl, že žádnou, protože „Česko není Čína“. Povídali jsme si o svých matkách, otcích a dcerách, pak Terry vyprávěl dávnou příhodu s Chrisem a Alanem, a když už to vypadalo, že jsme probrali asi všechno, vzpomněl si Roman na trsátko pro Láďu a vyhrkl na Terryho česko-anglicky a k mému úžasu Terry okamžitě pochopil a začal si prohledávat kapsy s tím, že doufá, že má nějaké při sobě a našel jich víc, takže trsátko dostal nejen Láďa, ale i Roman a já. Láďa byl spokojen, ale řekl, že v roce 2004 měl růžové… Terry se smál a řekl, že ta firma, co mu dělala trsátka zkrachovala a teď to dělá jiná, že jich má spoustu a jsou modrá, protože to je jeho oblíbená barva…

HOTEL

Pondělí 18. května 2009 - odpoledne

            V dobré náladě jsme dojeli do hotelu, kde jsme našli Mika Crafta u snídaně s novinami. Chvíli po nás přijeli z letiště pan Císařovský s Jožkou a přivezli Steva Pinnella a Mika McConnella. Kapela byla konečně komplet…

            V poledne jsme s Jožkou a Romanem poobědvali, Láďa spal. Seděli jsme ještě u kafe, když do restaurace vešel Martin Bullard a přisedl. Servírka mu okamžitě přinesla jídelní lístek, který měl ovšem tu vadu, že byl pouze v češtině a němčině. S Jožkou jsme mu přeložili několik jídel a on si vybral Cibulačku. Roman se ho snažil naučit říct „Onion soup“ česky, ale Martin jen tak zasyčel a řekl, že je to nevyslovitelné. Poté, co se najedl jsme si povídali o všem možném, ptali jsme se, jestli je Skot nebo jen žije ve Skotsku a kde. Řekl, že v Highlands, reagovala jsem nadšeně, že Highlands je krásné, ale kde přesněji a on řekl, že u jezera Loch Ness, blízko Inverness a pak vyslovil cosi „úplně a zcela nevyslovitelného“ a když jsme na něj všichni vyvalili oči, co že to jako bylo, řekl, že to je městečko, ve kterém bydlí a je zrovna tak nevyslovitelné jako ta naše Cibulačka.

            Další téma, které začali rozvíjet se týkalo Smokie, hudby a pak i oné čínské národní písničky. Martin projevil úžas nad tím, kolik toho kluci vědí a ti byli nadšeni. Řeč přišla také na knihu Jaroslava Císaře a Martin projevil zájem ji vidět. Kluci mu řekli, že už ji viděl - Martin vrtěl hlavou, že ne. Kluci řekli, že v ní už listoval - Martin vrtěl hlavou, že ne. Roman řekl: „mám důkaz“ a Martin chtěl vědět jaký. Roman pak došel pro notebook a ukázal mu fotky z Chebu, kde se Martin podepisuje klukům do knihy. Jeho výraz i tváří v tvář obrazovým důkazům říkal: „v životě jsem to neviděl“, ale kapituloval.

            Před pátou hodinou se kluci vydali do haly v Mladé Boleslavi a cestou mě hodili na autobusové nádraží. Dojela jsem domů a tím pro mě turné na dva dny skončilo.

Těšila jsem se do Brna.

Pokračování příště

Karin

(autor Marta Kafková)

Irena

25. 5. 2009

Czech Smokie Tour 2009

Mladá Boleslav 18. 5. 2009

nzvelebilova@seznam.cz
21. 5. 2009

Chris v Drážďanech 20. 4. 2009

Ahoj Všem příznivcům Chrise Normana.

Přátelé budu stručný, dosud jsme s manželkou v eufórii. Proč ? Navštívili jsme koncert božského Chrise v Dresden 20.dubna 2009. Je zbytečné, abych konstatoval, že koncert byl fantastický. To ví každý, kdo má Chrise rád. Jeho vystoupení přeci nemají chybu !

V Dresden jsme strávili překrásné 2 dny, umocněné vystoupením Chrise. Ale co navíc...Po skončení koncertu jsme si na Chrise počkali a on přišel. Přišel i se svým managerem. V nadšení jsem ho objal, ruce se mi smekly po jeho nádherném saku (toto Vám musím sdělit, to patří k zážitku). Měli jsme dokonce možnost si s ním popovídat a vyfotit se ! Fantastický zážitek !

Opět jsem Chrisovi a jeho managerovi sdělil, jak rádi bychom byli, kdyby přijel do Hradce Králové (tak jako v roce 2007 prostřednictvím transparentu na jeho vystoupení v Dresden). Jenom stále sháním agenturu, která by se do tohoto projektu zapojila. Chris je o půl roku mladší než já. Mým snem je, dostat ho do Hradce Králové. Zařídil bych mu i možnost cesty letecky přímo na letiště v HK. Jako důkaz zasílám foto ze setkání s Chrisem. Nezapomenutelné !

Ing. Václav Slabý s manželkou.

2. autogramiáda Chrise v Drážďanech

14. 2. 2009

autor Světla Syselová

Vážení přátelé, milé dámy,

protože Vás zajímá, jak probíhala akce „Autogramiáda“, podávám tuto podrobnější zprávu.

V sobotu 14. února 2009 nadělil Chris na „valentinský den“ další dárek, kromě nového 2-CD a DVD také 3 autogramiády. Po dlouhém váhání jsem si vybrala nejbližší Drážďany.

Den však začal velmi špatně. Nejdříve mi ujela před nosem tramvaj, pak metro a v důsledku toho o 5 minut i vlak. No, hlavně se nenechat odradit a zvítězit. Je přeci krásný slunečný den, i když trochu mrazivý. Do Dresden jsem dorazila náhradní variantou Udivilo mne, že nádraží bylo v obležení policie a zásahových jednotek. Vyrazila jsem směrem Saturn v Altmarkt-Galerie prohlédnout terén. V obchodě měli zatím je 2-CD, ale DVD ne. To prý bude až večer na akci. No dobrá, tak si budu moci konečně prohlédnout místní  pamětihodnosti, protože dosud provázelo akce v Drážďanech psí počasí.

Ovšem na náměstí Altmarkt před Kulturpalastem další policejní manévry. Všude zátarasy, „přenosné ploty“, černě a zeleně oděná policie. Nevycházela jsem z údivu, kde to jsem a co se to děje. Turisti se pletli mezi policejními hlídkami nebo snad obráceně? Na náměstí před Frauenkirche bylo vidět mezi turisty policejní jednotky v poklusu, z Theaterplatz před Semperovou operou hřímal mužský hlas „stop nacizmu“ a „ nikdy již něco takového jako bylo bombardování Drážďan“. Raději jsem uhnula do Zwingru. Po cestě jsem narazila na klidný a tichý průvod demonstrantů, na sloupech kromě plakátů zvoucích 20.4. do Kulturpalastu na koncert Chrise visely i plakáty zvoucí 14.2. na shromáždění Stop pravicovému extrémismu. Celá situace dostala naprostý smysl ve Zwingru, kde je do kamenné desky vytesaná zpráva o tom, že 13.2.1945 provedly anglo-americké bombardéry zničující nálety na Drážďany, při kterých byl mimo jiné zničen i Zwinger. Takže památky nepamátky, raději pryč z ulic zpět do obchodního centra. Jenže náměstí a ulice kolem Altmarktu policie mezitím uzavřela a nikoho nevpouštěla. Při představě, že se nedostanu na autogramiádu, šly na mě mdloby. Nakonec se mi podařilo oklikou postranními uličkami a ze zadu dostat se do Altmarkt-Galerie. Ráda jsem si jako sedmá stoupla do začínající fronty a hodinu a půl jsem čekala v klidu a v teple.

Před 18.30 hod. přivezli k připravenému stolku i stojan s kompletem CD a DVD. Chris přijel z předchozí akce v Chemnitz s 10-minutovým zpožděním. V černém lesklém saku z nových oficiálních fotek, černém triku, černých kalhotách. Milé dámy, ujišťuji Vás, že byl velmi chic a velmi mu to slušelo. Doprovod mu dělala žena, o které mě napadlo, zda to není Ina z jeho německého managementu.

Ze stojanu jsem vzala 6 kompletů, na které mi stačilo mé „kapesné“, ale malá čára přes rozpočet. CD s DVD bylo zabalené ve fólii a na ní cenovka. Tak toto nemá cenu dávat k podpisu. Odhodlala jsem se jedno rozbalit a nechat si ho podepsat. Ostatní „budou mít smůlu“ a CD si nechají podepsat někdy jindy. Přistoupila jsem ke stolečku a měla jsem v úmyslu pronést pouze 1 větu a ve vší tichosti zase zmizet. Poděkovala jsem mu za jeho koncert v Karlových Varech a dala jsem mu pro štěstí malý karlovarský suvenýr. Poděkoval a schoval ho do kapsy. Zeptal se, jestli jsem z Karlových Varů a  jestli jsem přijela jen kvůli autogramiádě. No a najednou začala konverzace. Ptala jsem se, zda bude mít i letos koncert v České republice. Pátrali oba v paměti, ale pak řekli, že pravděpodobně ne, zatím není nic v plánu, pouze na Slovensku Košice. Čili, vážení, letos budeme muset za Chrisem do Německa nebo na Slovensko.

Zaujala je i hromada CD, které jsem držela na ruce. Řekla jsem, že jsou pro jeho české a slovenské fanoušky a podávala jsem mu ten rozbalený komplet, aby mi ho podepsal. Do té doby podepisoval pouze připravenou oficiální fotku. K dispozici nebyly ani plakáty. Paní se lekla, co jsem to udělala. Omluvila jsem se a řekla, že cenovku držím pro pokladnu v ruce. Zeptala se, jestli chci podepsat i ostatní komplety. Odpověděla jsem, že nevím, protože fakt bych se neodvážila dále zdržovat nervózní frontu. Ale ona začala CD sama rozbalovat. Tak jsem jí pomohla a podávali jsme Chrisovi k podpisu všechna další CD. Přátelé, nevím, jestli se Vám tím zavděčím, ale už se stalo. CD máte podepsané a při Vašem setkání s Chrisem si musíte najít k podpisu něco jiného. Paní mi mezi CD dala 1 cenovku, aby ji pak na pokladně 6x projeli. Zde je důkaz.

Dovedete si určitě představit, jak jsem byla z toho celá vynervená, takže jsem nechala na stole ležet Chrisovu podepsanou fotku a on musel na mne volat, abych se pro ni vrátila.

Hned na to mne lapil další člověk z doprovodu, jestli nechci také plakáty. Samozřejmě, že bych ráda, a tak mi v zákulisí dal i plakáty. Zbývajících několik kusů dal pak do pléna, kde se po nich zaprášilo. Mám ještě 2 kousky, takže zájemci přihlaste se, při nějaké příležitosti předám.

Vrátila jsem se zpátky udělat ještě nějaké fotky. Autogramiáda netrvala dlouho. Po 30 minutách paní „zavelela“, Chris se zvedl, rozloučil se a odešli. Na místě zůstalo ještě několik nešťastníků, na které se nedostalo.

Omámená jsem ještě prošla večerní historické Drážďany. Před Operou na místě manifestace hrála již kapela, jinak město bylo klidné a tiché, z oblohy se snášel sníh. Už jsem se nemohla dočkat, až budu sedět ve vlaku a pustím si do uší nová CD. Ale co to? Už je dávno po odjezdu a vlak stále stojí na nádraží. Přitom si v Německu podle vlaků může člověk téměř řídit hodinky. Najednou přišlo do vagónu 7 statných policistů a z vedlejšího kupé vysadili 2 mladé holky. Vlak odjel s 25 minutovým zpožděním. To byl tedy den. Opravdu zvláštní zážitky.

Teď jsem vychutnávala nové písničky. Jsou opravdu krásné, už se těším, až je uvidím a uslyším na živo. Na 1.CD jsou hity z doby Smokie, ale nově přezpívané Chrisem, vokály mu dělá Shannon. Je také hezké slyšet Shannon v Stumblin´ In v klidu a bez pitvoření. Na 2.CD jsou písničky ze sólové dráhy, ale řekla bych, že jsou převzaté v původních verzích. Nechybí ani Lost in Flight. K nim je přidaných 5 nových písniček – jedna hezčí než druhá. Jsem zvědavá, jak se budou chytat. Endless Night je v hitparádě Radia Berlin na 1.místě !!! Jako 3.disk je DVD z turné Close Up z přidávaného koncertu v Berlíně. Byly asi lepší koncerty, ale pánbů zaplať za to, že něco je. Jako bonus však k němu

Ke Chrisovi přijde na jaře ještě jeden bonbónek – 27.4. je v O2 aréně TINA TURNER. Lístky se začínají prodávat od 19.2. a stojí od 1790,- až 3490,-Kč.

Přátelé, těším se zase někde s Vámi na viděnou a „na popovídanou“.

Světla

Koncert Alana Silsona

Potsdam 7. 2. 2009

autor Jožko Lučan

   ALAN SILSON  POTSDAM 7.2.2009

Zatratenec,alebo gitarový mág?Tak túto otázku si kladli mnohý členovia českého fanklubu  pred avízovaným predstavením vystúpenia bývaleho sólového gitaristu pôvodnej line –up skupiny Smokie, Alana Silsona,ktoré sa uskutočnilo 7.Februára 2009 v Nemeckom Potsdame. Alan Silon a jeho Band vystúpil v rámci 15.ročníka POSTDAMER INTERNATIONALE  OLDIENACHT v Potsdamerskom Biosphäre.

Obmedzený počet vystúpení ,vzdialenejšie destinácie nevhodné pre možnú návštevu vystúpení pre našincov,vzalo za svoje navštíviť vystúpenie zistiac faktom,že Alan Silson vystúpi v neďalekom Potsdame,ktoré je pre mnohých z nás ako sa vraví „čo by kameňom dohodil“. A tak niektorý členovia fanklubu neváhali a pustili sa do novej,do vtedy neprebádanej „neznámej“,ktorá určitým spôsobom tiež ovlivňuje osudy,či už bývalých,alebo súčasných súputníkov, zakladajúcich formácií zo severoanglického Bradfordu. Ale pekne poporiadku,ako to vlastne v ten deň bolo ……

Napriek  hektickému nasadeniu ktoré bolo spôsobené časovou tiesňou vybavovaním  všetkých formalít bola akcia veľmi úspešná,či už obohatením o vzácne momenty stretnutia s členmi bandu Alana Silsona,alebo samotného koncertu,ale hlavne o doplnenie cenných informácíi zo strany  Ronna Kellyho,jednoho zo zakladateľov pôvodnej štvorky ešte  počas existencie formácií THE ELIZABETHIANS či  KINDNESS a súčasnej zostavy ALAN SILSON BAND, ktorý ako inak sedí na poste bicích.Sympatický chlapík už v rokoch,ale plný charismy a energie s radosťou odpovedal na zvedavé otázky členov fanklubu. Už od samého počiatku sa dalo očakávať záujem zo strany hudobníkov bandu,čo napovedal už prvotný úsmev a stretnutie s Grahamom Kiernsom,ktorý dorazil do hotela ako prvý a  ktorý nám svojim spôsobom padol za „obeť“ ako prvý! :-)

Následné stretnutie s ostatnými členmi,vrátane Alana Silsona si určite viete  sami predstaviť.Mnohopočetná autogramiáda,množstvo otázok ohľadne fungovania skupiny,otázky do minulosti a hlavne záujem o knihu Jaroslava Císařa,od ktorej sa niektorý (ANDY WHELAN) doslova nedokázali odtrhnúť ,hltavo sledujúc hlavne sekciu albumov a singlov skupiny Smokie či Chrisma Normana.Pohotové otázky tipu, a kde je tá a oná skladba?Bohužiaľ kniha pozostáva „iba“do obdobia roku 2000,čo si iba niektorí povzdychli. Plný dobrej nálady,príjemných pocitov zo stretnutia sme sa presunuli do hlavného dejiska do Biosphäre,kde bolo odohrane následné vystúpenie.

Alan odohral typický playlist odzrkadľujúci prierez tvorby skupiny Smokie preložené piesňami zo svojej sólovej dráhy.Takže zazneli skladby aj ako SOLITARY BIRD,ale  aj menej hrané z obdobia činnosti v skupine Smokie za éry Alana Bartona,či už súčasného Mikea Crafta a to piesne CHASING SHADOWS či DON’T GO STEPPING ON SEASHELLS,ktorú si náležite vychutnal aj s publikom.Mňa osobne zaujal prejav Alanovej skladby WHAT CAN I DO do ktorej sa tento hudebník doslova vcítil a odohral sólové pasáže doslova v tranze.V ten moment som pochopil,kto je to vlastne Alan Silson.

Následovalo stretnutie s hudobníkmi v zákulisí backstage,ktore umožnila Alanova manažerka a partnerka v jednej osobe ANDREA.Žiariace úsmevy hudobníkov,množstvo ďaľších fanúšikov,pózovania pri vínku,zdvorilostné konverzácie, tak asi stručne prebiehalo 15  minútové pokoncertné stretnutie.

Ako sa vraví koniec dobrý,všetko dobré.Táto akcia ktorá prišla ako blesk z čistého neba bola jednoznačne úspešná.Svedčí o tom fakt bezprostrednyćh reakcíí ľudí na koncerte ako aj medzi zúčastnenými členmi fanklubu,ktorý ešte dlho do noci preberali tieto zážitky. Ďaľší príjemný zažitok ktorý potešil . Neostáva nám nič iné jako sa opäť tešiť na ďaľšiu potencionálnu akciu.Ďakujem všetkým zúčastneným,za skvelú spoločnosť a partiu.

Takže priatelia zas niekedy nabudúce! :-)

Jožko

Koncert Alana Silsona

Potsdam 7. 2. 2009

autor Petr Cedrych

Alan Silson v Potsdamu

         V sobotu 7.2. 2 009 vystoupil Alan Silson, někdejší solový kytarista skupiny Smokie v německém Potsdamu. Příležitost setkat se s ním si členové fanklubu nemohli nechat ujít. A tak čtveřice odvážných vyrazila směr Potsdam. Odvážných z toho důvodu, že u Alana bohužel nebyla jistota, že v určeném termínu vystoupí. Nejspíše ze zdravotních důvodů musel zrušit své vystoupení v Meusselbachu v říjnu loňského roku, zde ho nahradil Dean Barton, syn tragicky zesnulého bývalého zpěváka Smokie Alana Bartona, dále se neuskutečnil jeho plánovaný koncert pro fotbalisty Dynama Drážďany koncem minulého roku. Naštěstí je fankklub ve spojení s managementem Alana Silsona a tak by byl nejspíše v případě zrušení koncertu včas informován. Na cestu se vydali čtyři členové – Láďa Duspiva, Roman Dušek, Jožo Lučan a já. Všichni jsme se sešli v Ústí nad Labem a odtud pokračovali autem na místo určení. Cesta utekla velmi rychle, díky pečlivé přípravě jsme nikde! nebloudili, v pohodě našli náš pension a pokračovali na setkání s Alanem. K tomu došlo ještě před koncertem v Landshotelu Potsdam, kde byl Alan se svou skupinou ubytován. Alan se svými spoluhráči si na nás vyčlenil spoustu času, skoro 90 minut probíhalo focení, podepisování, natáčení. Všechny britské hudebníky doslova fascinovala kniha Jaroslava Císaře o skupině Smokie, nemohli se od ní odtrhnout. Sám Alan velmi zaujatě s námi diskutoval, věnoval pozdrav fanklubu- viz naše stránky. Velmi zajímavé postřehy přidal Ron Kelly, vlastně jeden ze spoluzakladatelů skupiny Kindness / později se přejmenovala na Smokey a posléze na Smokie/.Pomohl nám určit i jednoho ze členů sk. Elisabethans – z nich pak vznikla sk. Kindness- který byl zachycen na fotografii otištěné v knize o Smokie. Nakonec to dopadlo tak, že jsme sami museli upozornit Alana a jeho přátele, že čas kvapí a je třeba přesunout se na koncert, který začínal od 23 hodin. Samotný koncert se vydařil. Alan Silon se ukázal jako schopný zpěvák,v některých kytarových sólech se doslova vyřádil.

 Doprovodná skupina také nezklamala, dokonce musím konstatovat, že byla poměrně zdatná i ve sborech. Zajímavá byla i skladba koncertu, krom klasiky od Smokie zazněly i méně hrané hity jako Chasing Shadows, Rock Away Your Teardrops, What Can I Do – zde Alan vystřihl skvělé kytarové sólo, zazněly i některé skladby z Alanova posledního cd Solitary Bird. Atmosfera byla dobrá, jedním z nejsilnějších momentů byl okamžik, kdy Alan přestal hrát a pozdravil své české přátele / tzn. Fanklub Smokie cz /. Teprve pak oslovil německé publikum.I po koncertě jsme dostali pozvání na chvíli zajít do zákulisí a mohli jsme se se všemi rozloučit.

Co dodat? Tato akce se opravdu vydařila, faktem je, že Alan Silson dal jasně najevo, že si váží podpory svých fanoušků a zdá se, že ho podobné akce budou motivovat k další činnosti. A ještě jedna maličkost závěrem- při psaní knihy o Smokie asi ani sám autor, Jaroslav Císař netušil, že budou existovat 2 knihy, ve kterých se vedle titulní fotografie původní sestavy Smokie objeví podpisy všech čtyř jejích členů. Tento kousek se podařil Romanovi Duškovi a mně, celkem to trvalo celých 5 let.