|
Čtvrtek, 10. června
Zdálo by se, že po účasti na
turné na Slovensku už nemůže přijít nic lepšího, ale někdo tam
nahoře mě má rád a já jsem za to samozřejmě velmi vděčná,
protože na tyto tři červnové dny nikdy nezapomenu!
Začalo to 10. června v šest
večer na letišti. Byli jsme pověřeni, nebo možná lépe – bylo
nám dovoleno, postarat se o Smokie při příletu, protože měli
přeletět v rozpětí přibližně tří hodin, které museli strávit
na letišti dokud se „nezkompletují“. Nejdelší pobyt na tomto
poměrně nehostinném místě čekal Martina, který přiletěl přesně
v nahlášený čas jako první, zatímco Steve měl dorazit poslední
až v devět. Neměla jsem ponětí, jak se nám je podaří zabavit,
ale protože jsme byli čtyři – Jana, já, Petr a Roman – byla
naděje, že nám snad vhodná témata hned tak nedojdou.
Měla jsem sice výslovně
zakázáno se o cokoliv starat, s tím, že instrukce zněla
nedělat nic a čekat co budou chtít dělat oni, ale protože jsem
od přírody poněkud svéhlavá, zamluvila jsem pro jistotu místa
pro osm lidí v jediné slušné restauraci v místě a domluvila se
s vedoucím, že nic není jisté a že mu ještě dám vědět, jestli
určitě přijdeme a jestli budeme jíst a on mi na oplátku
slíbil, že nám připraví oddělené sezení, abychom měli
soukromí.
Martin vyšel, ve tváři
nepřítomný výraz. Očividně nikoho nečekal. Protože na naše
mávání vůbec nereagoval, musela jsem se mu přímo postavit do
cesty – nepřítomný výraz se začal pomalu měnit v podrážděný
(„…proč mi ta ženská leze do cesty?...), posléze ve velmi
přemýšlivý („…odněkud ji znám…“) a pak mu v očích blesklo
poznání a výraz se změnil ve velmi, VELMI překvapený až
užaslý: „…tomu nevěřím… nikoho jsem nečekal…“. Bylo ale vidět,
že má radost, což zase udělalo radost nám…
Přemístili jsme se do
restaurace, kde už na nás čekali a postupně jsme tam pak
„sáčkovali“ další, tak jak přilétali. Přílet Terryho a Mika
byl trochu zpožděn. Terry vyšel a na rozdíl od Martina nás
ihned identifikoval a už z dálky mrkal a usmíval se. Při
zmínce o restauraci okamžitě bafnul kufr a vyrazil. Ani
nechtěl čekat na Mika, protože v letadle seděli každý jinde a
ani se neviděli. Jana ho tedy doprovodila a Mika jsme
přivítali jen já a kluci. Mike se sice usmíval, ale nejdříve
obezřetně propátral terén, jestli tam někde není ukrytý další
člen FC s kamerou. Uklidněn nám pak podal ruce a my ho zdárně
„přiřadili“ k těm dvěma.
Čas velmi rychle utíkal a my
v té restauraci nakonec strávili všichni spolu přes čtyři
hodiny a během té doby, jsme probrali kde co: nové album, psí
mazlíčky, všechny naše děti, cestování, práci, manželství,
jazykové odlišnosti a slangy. Martin vyndal notebook a
ukazoval fotky z Grónska odkud se vrátili před týdnem a pak
další a další. Terry mu stále napovídal: „ještě ukaž tohle“ a
„ještě jak jsme byli…“ a „máš tam i…?“. „Tuhle fotku nemám…“,
podivil se, „tak já ti jí pošlu…“, odpověděl Martin. „Jé, to
máte na sobě kilty?“, rozesmála mě jedna fotka, „jaký klan?“.
„Stewart“, řekl Martin a najel na další fotku, která byla
„trochu lechtivá“ ale velmi směšná a pobavila nás všechny.
Jestli jsem měla předtím strach, že nám dojdou témata, byl to
strach zbytečný. Jak se tak při dobré zábavě stává, najednou
bylo půl jedenácté a byl nejvyšší čas nasednout do aut a vydat
se do Hradce Králové.
Pátek, 11. června
Den začal báječně. Ráno jsme se
s Martinem u snídaně domluvili na procházce městem. Terry,
Mike a Steve ještě spali.V deset jsme se měli sejít v hale,
tak jsme tam s Janou a Petrem stepovali pro jistotu už o deset
minut dříve. Před hotelem Martin řekl, že je fajn, že jdeme
s ním, že ho aspoň povedeme. To bylo velmi vtipné, protože já
bloudím úplně všude, což jsem mu taky hned řekla. Nakonec to
dopadlo tak, že Martin co by zkušený horal vedl nás. Vyzbrojen
kapesní buzolou, vytyčil trasu a vyrazili jsme. Do cesty nám
vstoupila Bílá věž, a protože Martin nebyl proti se tam
podívat, zdolali jsme asi 600 schodů a 71 metrů a otevřel se
nám nádherný výhled na Hradec Králové. Tam ukázal na Labe a
oznámil, že dál půjdeme podél řeky. Podívala jsem se tím
směrem a vzhledem k její nekonečnosti, jsem se zeptala „A kam
až? Ta končí v Baltu“. Nepamatuju si odpověď a taky mi to bylo
dost jedno, protože času jsme měli habaděj a Martin měl
naprosto jasno a nevypadal na to, že by se s ním dalo
diskutovat. Po chvíli energií nabitý „highlander“ zavelel
odchod a šlo se k řece. Úplně zplavené vedrem nás zpátky do
hotelu přivedl přesně v poledne.
 |
 |
Odpoledne jsme strávili
v chládku a u jídla a pití. Všichni ostatní taky. Až na
Terryho a Micka. Ti se opalovali před hotelem. V plavkách, bez
pokrývky hlavy, v ruce pivo. Pot se z nich lil. Petr, jinak
doktor, se chytal za hlavu…“Ti si říkají o malér.“ Jana řekla,
že vezmeme ven flašky s vodou a polejeme je. Tak jsme šly,
(samozřejmě se jich zeptaly) a polily je. Skoro to zasyčelo,
jak byli rozpálení.
V šest jsme s předstihem
vyrazili na Výravu, abychom si „vykolíkovali“ místečko v první
řadě. Byly tam mraky lidí, všude voněly klobásy a pivo teklo
proudem. Bylo horko a zaplať Pánbůh nepršelo. Vzhledem ke
zkušenosti z Třebíče jsem byla vybavena špunty do uší, takže
jsem si tentokrát předkapelu Turbo i užila. A pak přišli
Smokie… Hned od prvního okamžiku to bylo úžasné. Kluci byli
odpočatí, v dobré náladě a sršeli energií. A publikum to
náležitě oceňovalo. Myslím, že to byl jeden z nejlepších
koncertů. Lidi tleskali, tančili, pískali a velmi hlučně se
dožadovali přídavku.
Do hotelu jsme se dostali až
hluboko po půlnoci. Ti nejstatečnější se sešli dole v baru.
Terry si všechno a všechny natáčel na mobil (nebo MP4?), Mike
si stále ještě držel dobrou náladu, ale technici všichni
vypadali velmi unaveně. Já to vzdala ve dvě, ale poslední prý
odešli kolem čtvrté.
Sobota 12. června
Ráno bylo opět velmi teplé, slunečné, ale už ne
tak krásné, jako to minulé, protože nás čekalo loučení. Na
snídani jsem se Martina zeptala, jestli neví, kdy (pokud
vůbec) zase přijedou, ale netušil. Možná příští rok?
„Schedule“ mají do prosince a čeká je toho ještě spousta.
Nejnáročnější bude asi Austrálie. Posteskl si, že to bude samé
cestování, pořád někde zavření – autobus, hala, hotel,
autobus, hala, hotel… Koncert každý den a tisíce kilometrů.
Toto ráno se na snídani dostavili i ostatní, čekala je totiž
tří až čtyřhodinová cesta do Čkyně. Vernon měl velmi odevzdaný
výraz. Všechno podle něj bylo normální, horko, cesta, čekání…
Aspoň, že Casia udělala zkoušky… „Goodbye… today…?“, byl
překvapen, že nejedeme s nimi dál.
Loučení bylo srdceryvné, alespoň pro nás. My jsme
tvrdohlavě opakovali „goodbye“, zatímco oni tvrdohlavě
odpovídali „see you sometimes“. Ano, oni jsou zvyklí. My ne.
Když to shrnu, byl to báječný rok – Smokie rok.
Nikdy na to nezapomenu a nikdy nepřestanu být vděčná osudu, že
jsem měla příležitost být u toho. Ať už se mi od teď přihodí
cokoliv, chvíle strávené se Smokie mi nikdo nevezme a jsou
důkazem, že v životě je možné opravdu všechno. Stačí jen
opravdu chtít. A tak děkuji všem, kdo „byli při tom“ se mnou a
doufám, že pravdu měli kluci a ne my, a že se zase někdy
uvidíme.
A samozřejmě opět a zas a specielně děkuji Petru
Císařovskému, protože bez něho by se toto všechno vůbec
nestalo.
„See you soon,
Martin, Terry, Mick, Steve, Mike, Vernon, Jason and Sean. And
thank you for everything.“
Karolína
|
