|
Brno – Vodova, 17. února
2014
Tak máme za
sebou další „výjezd“. Tentokrát šlo všechno
hladce, plynule a bez jakýchkoliv zádrhelů. Má na tom
svůj lví podíl i naprosto pohodová spolupráce s
agenturou Brnokoncert a hlavně s Kateřinou Červinkovou,
které tímto velmi děkuji, ale je mi líto, že jsem se
jí v Brně nedopátrala, ač jsem se snažila, protože
jsem jí chtěla poděkovat osobně.
Dle informací
měli Smokie přiletět do Vídně a z letiště jet
rovnou na zvukovku - na odjezd do Brna jsme tedy měli
spoustu času. Petr pro mne opět přijel až před barák
(jak luxusní J, díky, Petře) a po téměř volné D1
jsme se plynule přemístili do Brna „na prýgl“, kde
jsme měli zamluvené ubytování v hotelu Maximus
Resort. Hotel je velmi pěkný a nápaditě řešený, ale
na můj vkus příliš prostorově marnotratný.
Protože bylo teprve po jedné, dali jsme si s Petrem oběd
a čekali na Jožku, který před hodinou hlásil, že za
hodinu dorazí. Dorazil až za další hodinu s migrénou
a poutavým příběhem o vybité baterce (v autě)
a snažil se dokázat, že přípravu na cestu nepodcenil,
ale auto prostě nemá týmového ducha. Ve čtyři hodiny
ještě přijel Láďa s Maruškou, takže jsme byli
komplet. Chyběla nám Jana, toho času v nemocnici, ale
se kterou jsme byli ve stálém spojení. Půl
hodiny po hlášeném příjezdu, tedy v půl šesté,
Smokie dorazili. Vypadali, tak nějak „rozběhnutě“ a
nebylo divu – všichni při vítání říkali, že mají
velmi „rush day“, dokonce tak „rush“, že ani
nestihli zvukovou zkoušku a jak Martin říkal: „držte
palce, protože máme nové techniky a nemáme to nazkoušené“.
Po zapsání na recepci se hned utíkali najíst, protože
pak měli jen čas se rychle vysprchovat a dojet do haly.
V tom poklusu jsem jen stačila s Martinem domluvit snídani
a Terrymu říct, že Jana s námi není, protože je v
nemocnici. Chystali jsme se zrovna odjet do Vodovy, když
ještě v rychlosti přiběhl Terry a ptal se, co je s
Janou, řekla jsem mu to a požádala o snímeček pro
Janu. Zapózoval mi, dal mi pusu na tvář a řekl, ať jí
pošlu Janě.
Před halou už
byl dav netrpělivých lidí – někteří tam prý byli
už od pěti (!), ale zdálo se, že pořadatelé
nehodlali otevřít ani o 30 vteřin dříve, než v sedm.
Navzdory té spoustě lidí, se nám podařilo dostat na
svá obvyklá místa. V hale bylo poměrně teplo, a jak
večer postupoval , stoupala i teplota v hale. Koncert byl
skvělý jako obvykle, i když se mi zdálo, že kluci přece
jen vypadají unaveně. Koncert tentokrát nezahajovala úvodní
Martinova znělka, takže když se najednou objevil na pódiu,
trochu nás to zaskočilo. Jinak byl program zachován.
Odhaduji, že kolem mě stáli lidé, kteří znali Smokie
z dob svého mládí, nebo lidé, kteří je neznali vůbec
a byli tam pozváni svým partnerem, protože jsem slyšela
věty typu: „tohle je taky nějaké známé…“, nebo:
„…a tohle neznáš?“ a bylo vidět, že nové písničky,
jako třeba „If I Can´t Love You“ z alba „Take A
Minute“ jsou pro ně opravdu nové.
Po koncertě
jsme zkusili zajít do backstage, ale nebylo nám to umožněno,
že prý za 15 minut. Nechtěli nám zavolat ani Kateřinu
ani Terryho ani Martina a po chvilce čekání jsme si řekli,
že už nás to nebaví a vrátili jsme se do hotelu. Dali
jsme si pivo a sedli si v hale. Ani ne po půl hodince se
ve dveřích objevil Mick a hrnul se rovnou k nám a
chrlil: „Slyšel jsem o Janě, to je mi líto… co jí
je? A přijede ještě někdy s vámi? A bydlíte tady?
Takže se uvidíme ráno? Tak dobrou noc.“ Za ním se
sklenkou vína v ruce nonšalantně vkráčel Terry následován
Martinem a také rovnou k nám a Terry zároveň vysvětloval:
„…najednou řekli, že jedem a já zapomněl, že držím
víno, tak tady máte ode mě sklenici…“, hrknul do
sebe zbytek vína a postavil „ukradenou“ sklenku na stůl
před nás. Pak vypukl všeobecný zmatek a povídání a
vyptávání a fotografování před mírně užaslými
pohledy jejich doprovodu z agentury.
Asi v jednu
jsme si řekli, že půjdeme spát, když přišel Lee,
nový technik. V ruce měl láhev červeného vína a očividně
se chtěl družit. Povídali jsme si asi do půl druhé,
dozvěděli jsme se,
že bydlí asi 10 minut od Terryho. Že je s nimi na turné
asi potřetí. Že jsme mu velmi sympatičtí, a že mu
doma ani tak nevadí přistěhovalci, jako studenti.
Mluvil jedním dechem o Feng-Shui, komunismu, popsal nám
svou zvukařskou práci, včetně toho, kterými knoflíky
na zvukařském pultě kroutí a proč a k čemu slouží
pedály pod Mickovou a Martinovou nohou… namluvil toho
spoustu, a pak jsem ho musela stopnout, že už je pozdě
a půjdeme spát, což okomentoval slovy: „doufám, že
to není jen způsob, jak se mě zbavit a pak budete pokračovat
v párty na pokoji sami“. Byl roztomilý.
Ráno
jsme přišli na snídani a ještě jsme si ani nestačili
nandat na talířky, když vešel Martin. Usměvavý,
dobře vyspalý a jeho první otázka byla: „slyšel
jsem o Janě… co jí je?“. Pak jsme probrali povodně,
problémy s divou zvěří a dopady sepjetí s přírodou
na úrodu na našich zahradách, Olympiádu, počasí a
jak si Martin plánuje na večer procházku v Antalyii na
pláži, neboť tam právě odlétali.
Při loučení
se Terry Jožkovi ještě podepsal do své knihy, Steve se
zeptal na Janu a jak jí je a Martin nám popřál veselé
Velikonoce. Pak všichni postupně zmizeli v mlze. No, a
my jsme zaplatili pokoje a také vyrazili domů. Takže,
končím, jak jsem začínala – všechno šlo jako po másle
a doufám, že příště to bude zrovna tak. A už zase i
s tebou, Jano.
|
